ZIMA mým pohledem
Nemoci dělat na své zmrzlé zahradě vůbec nic může být pro mnohé nadšené zahradníky tak trochu utrpením. Pro mě to tak rozhodně není.
Během celé zahradní sezóny se zaobírám rostlinstvem
všemožných tvarů, barev, velikostí, stupňů krásy a užitečnosti. Sázím, pozoruju,
srovnávám, vymýšlím, obdivuju, ochutnávám. Žiju tím tak bytostně, že koncem
listopadu už jsem toho všeho úplně nasycena. Po bohaté hostině zahradních
zážitků si ráda dávám pro změnu půst. Přesunu se do více oddechového módu, do
režimu záměrného lenošení. Proč také ne, vždyť celá příroda teď v klidu odpočívá
a nabírá síly pro další rok. A naše těla jsou také kouskem přírody.
Žádné smutné pokukování po zmrzlých záhoncích, žádné toužení po jaru. Svoji pozornost přesměrovávám k odlišným tématům, než jsou ta zahradní, a pěkně si jich užívám. Vím, že mě koncem února stejně vždycky popadne neodolatelná chuť znovu si vychutnávat všechny ty barvy, vůně a zvuky, které nám příroda bude servírovat jako na stříbrném podnose.
Zima mi připadá zajímavá právě tím, jak je nebarevná. Líbí se mi ta střídmost barev, kdy si člověk v krajině připadá trochu jako v černobílém filmu. Odhaluje tvary, struktury, siluety. To, co je po zbytek roku překryté listovím a přehlušené barevností květů, právě teď vynikne. Jako by nám příroda ukazovala svoji základní podstatu.
Možná i proto tak ráda chodím do krajiny právě v tomto období. Klidná zimní příroda mi totiž umožňuje být hodně sama se sebou. Nic výrazně nestrhává moji pozornost, žádné štěbetání, ohňostroje barev, hemžení a poletování. Můžu se tak snadněji dostat do své vlastní podstaty a trošku to tam prozkoumat.
Zima, jako poslední z ročních období, v sobě stihla nashromáždit moudrost celého uplynulého roku. Ta se projevuje třeba přísností. Nekompromisně prověřuje odolnost a životaschopnost jak našeho vlastního těla, tak i těla zvířat, rostlin a zahrady jako celku. Cítím v tom ale dobrý úmysl. Mrazivá zima mě třeba může přivést k zamyšlení, jakže se to má na mé zahradě. Co jsem udělala pro to, aby bylo všem živáčkům přes zimu na zahradě dobře, stejně jako je dobře mně v pevném domku s plným sklípkem dobrot?
Mám na zahradě podvyživenou armádu chudinek, nebo silné jedince, kteří si v pohodě lebedí ve svých zimních úkrytech? Mám na své zahradě dost keřů a stromů, ze kterých si ptáci mohou ozobávat chutné plody i přes zimu? Uklízím uschlé stonky květin, nebo je nechávám až do jara na záhonech jako zdroj semínek a možnost ubytování pro hmyz? Mají si ježci, ještěrky a další zvířata vůbec kde udělat bezpečné hnízdo?
Zimu považuji za velmi talentovanou umělkyni. Vytvořit s použitím jen několika výrazových prostředků, jakými jsou sníh a led, tolik krásy, třpytu a elegance, to je tedy opravdové umění.
Hlavní aktér zimy, sníh, nejen že chrání rostliny před mrazem jako načechraná peřina, on je ještě navíc velmistrem v maskování. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí neuklizené venkovské dvorky, zapomenuté nářadí či květináče i špinavé ulice měst. Najednou se z nich stanou malebné scenérie. Místa se zimním půvabem.
Jako příklad dám obrázek své jindy ne příliš reprezentativní
množárny, která díky sněhové pokrývce hned získá větší šmrnc.
Sníh všechno staré pokryje a vytvoří úplně nový obraz. Jako nepopsaný list papíru. Předobraz něčeho nového, co třeba vznikne v nadcházejícím roce. Veškerá minulost je pryč a já si můžu během zimního klidu a ticha v hlavě vytvořit obraz toho nového. Můžu se rozhodnout, jak naložím s dalším rokem svého života.
Rozloučím se úryvkem z deníku mého pradědečka, se kterým jsem se sice nikdy osobně nesetkala, ale kterého poznávám prostřednictvím slov, která napsal na sklonku svého života:
"Zima jest velmi pěkná. Bylo dnes chvíli jasno, to bylo v okně vidět - krásná boží televize. Napadlo mě najednou, když jsem se na ten svět koukal, že když je člověk natolik zdravý, aby to boží dílo mohl bez bolesti a starostí lehko vnímat, že stojí ten život náš již jen za to, když se na ně při slunečním zásvitu třeba jenom malou chvilku - čtvrt hodiny - může člověk jen dívat.
Vždyť to bylo pro oči jako nejpěknější hudba pro uši, když to slunko svými paprsky, letos prvními a zítra jarními, tu dobrou, veselou náladu všemu živému stvoření tak bohatě a štědře rozdávalo."
29. ledna 1961
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková