ZALÉVACÍ STŮL pro nadšené množitele

Život se mnou není lehký. Velmi ráda totiž množím rostliny. Když se ve mně probudí množitelská vášeň, naseju či nařízkuju spoustu rostlin snad všeho druhu. Pěkné keře do živých plotů, jedlé trvalky, květiny. Prostě všechno, co mě zaujme a co bych ráda vyzkoušela na svém pozemku.

A protože mám po svém tatínkovi sklon dělat věci ve velkém, okolí našeho domu se postupem času začalo nápadně podobat menší zahradní školce. A to není, z tradičního úhlu pohledu, žádný estetický zázrak. Navíc, množení většího počtu rostlin s sebou přináší i zapeklité situace. Člověk má co dělat, aby všechny ty nádoby různých tvarů a velikostí stíhal zalévat, a to hlavně v období letních veder.

Jde o to, že rostliny je potřeba zavlažovat tak, aby voda jen rychle neprotekla substrátem v květináči. Pokud je substrát hodně suchý, voda by po určitou dobu měla zůstat i v misce pod květináčem. Tuto vodu si pak substrát postupně nasaje tak, aby byla vlhkost rovnoměrná v celém objemu.

Léta jsem s tím zápasila. Nejdřív jsem používala klasické kulaté misky pod květináče, potom jsem přešla na obdélníkové misky určené pod truhlíky. Následovala plastová šuflata ze starých psacích stolů. Postupně jsem přecházela k miskám větším a pevnějším.

Ale ani větší rozměry misek situaci úplně neřeší. Když se například po větším dešti miska naplní vodou, je třeba z ní přebytky vody vylít. Jinak by rostliny stály ve vodě příliš dlouho a mohly by jim začít uhnívat kořeny. Všechny květináče se tedy musí z misek vyndat, voda vylít a pak vše naskládat zpátky. Což není zrovna oblíbená činnost, zvlášť pokud se pořád dokola opakuje.

A navíc - hádejte, jak to asi dopadne, když chcete odjet v létě na čtrnáctidenní dovolenou? I když se vám o rostliny někdo rád postará, nedopadá to dobře. Výsledkem bývá ztráta části rostlin, protože se to celé prostě neuhlídá. Ono to není jednoduché - každý květináč je jinak velký, jinak rychle vysychá, každý den může být jiné počasí…

A tak jsem dospěla k rozhodnutí, že si pro tyto účely vyrobím něco jako mělký a přitom pevný bazének. Přesněji řečeno, že poprosím manžela, aby mi ho vyrobil. Lákala mě představa, že si ho jednoduše naplním vodou, případně vodu rychle vypustím, a to bez přeskládávání květináčů. Nebudu muset zalévat pravidelně každý den trochu, ale postačí méně často, ale zato důkladněji.

Manžel se na mě podíval a s poznámkou: "To se musí milovat, jinak by se to muselo zabít." se pustil do díla. Prvním prototypem byl čtvercový zalévací stůl, vyrobený ze sešroubovaných cetrisových desek, vyložených igelitem. Tento materiál se ale moc neosvědčil, protože cetris je hodně těžký a navíc působením mrznoucí vody přes zimu praská a drolí se.

Později mi tedy manžel vyrobil ještě zalévací stůl ze dřeva. Zhotovil ho tak, že z dřevěných prken stloukl obdélník o rozměrech 1x2 metry. Po celém obvodu připevnil dřevěné obruby, z nichž obě kratší strany jsou lehce snímatelné. Když je potřeba vodu ze stolu vylít, obruba se sundá a voda vyteče samospádem. Samozřejmě pod podmínkou, že stůl je lehoučce nakloněný na tu správnou stranu.

Co se týká utěsnění, je dobré použít více vrstev. Přímo na dřevěné dno jsem položila vrstvu geotextilie a na ni dvojitý pás silnějšího igelitu. Jako poslední vrstvu jsem dala perlinku. Ta chrání igelit před protrhnutím, což by se při manipulaci s květináči lehce mohlo stát.

A jak své zalévací stoly používám? Během letních veder vezmu večer hadici, trochu pokropím rostliny shora a pak naplním celý bazének až po okraj vodou. Nechám rostliny, ať si celou noc nasávají vodu do substrátu. Ráno případné přebytky vody jednoduše vyliju. Pohodlné, rychlé, funkční. Snadno to zvládne i každá dobrá duše, která se nám stará o rostliny během dovolené.

Když je dlouhodobě deštivé počasí, třeba teď na podzim, obrubu dám bokem a nadbytečná voda průběžně vytéká. Neohrožuje tedy kořeny rostlin.

V případě, že mám zalévací stůl o větší ploše a pěstuji i několik rostlin vyloženě suchomilných (např. některé bylinky), naskládám si je do plastové přepravky, a tu položím na stůl. Mám je tak hezky pohromadě a v případě potřeby celou přepravku jednoduše vydělám. Zbytek rostlin na zalévacím stole si může vesele nasávat dál.

Stůl je dobré umístit tak, aby neležel přímo na zemi. Déle vydrží, protože nebude v kontaktu s vlhkostí od země. Výhodné je dát ho do lehkého polostínu, třeba pod strom s řidší korunou. Za největších veder tak mladé rostliny nebudou vystaveny nepříjemné výhni. Samozřejmě ale záleží na tom, jaké rostliny zde pěstujeme.

Jelikož slimáci stále ještě považují naši zahradu za svůj revír, ráda využívám i původní cetrisový stoleček na vysokých kovových nožkách. Pěstební plocha je ve výšce skoro metr nad zemí. Tam si můžu v klidu pěstovat i rostliny, které slimáci milují a jako malé by je okamžitě spořádali. Zatím žádný slimák si netroufl vylézt do takových výšin!

Čeho si na svých zalévacích stolech cením asi nejvíce je to, že můžou být s klidem umístěné i dál od domu. Při tomto způsobu zalévání totiž nemusím neustále řešit každý jednotlivý květináč, a proto není nutné to celé mít stále na očích. Už se mi nestává, že by mi nějaká rostlinka uschla nebo byla naopak přemokřená.

Myslím, že celá moje rodina si díky těmto stolům docela oddychla. Už nemáme pocit, že žijeme uprostřed zahradnictví. A tak si můžu svobodně pěstovat a množit vše, pro co moje srdce zahoří. A že je toho pořád dost. Po první vlně množení keřů a stromků se teď pro změnu zaměřuji na květiny. Přece jen, trvalkové patro naší zahrady z velké části na své zasazení stále čeká!

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková