Zahrada jako živý obraz
Kdybychom při vytváření zahrady postupovali stejně, jako slavný malíř Claude Monet, dospěli bychom k podobnému výsledku jako on. K zahradě, která může sloužit jako předloha k nádherným obrazům. Proč se tedy nenechat inspirovat člověkem, který nejenže rád maloval, ale byl i nadšeným zahradníkem a velkým obdivovatelem krásy rostlin?
V malé vesničce kousek od Paříže si pan Monet koncem 19.století vyhlédl velký pozemek. Rozhodl se ho zvelebit a udělat z něj krásné místo pro život své rodiny.
Osázení celé zahrady si sám vymýšlel, a to velmi osobitě. Promýšlel výsadbu tak, aby vznikla krásná místa se zvláštní atmosférou. Třeba barevné květinové záhony plné kosatců, loubí popnutá růžemi či jezírko s lekníny. Tvořil je především proto, aby je pak mohl malovat. Snažil se, aby zahrada byla co nejpůsobivější, ať už za plného slunce nebo v ranní mlze. Chtěl, aby každá část zahrady byla pocitově jiná. Aby mohl kouzlo těchto míst přenést na malířské plátno.
Když mu zahrada povyrostla, získal nevyčerpatelný zdroj inspirace pro své obrazy. Každé ráno v pět hodin vstal, šel do zahrady a maloval. Za každého počasí a v každé roční době. Jeho obrazy se těšily velkému zájmu pro svůj zvláštní styl, který byl nazván impresionismem.
Na čem si Monet dal hodně záležet, byla proměnlivost zahrady. Osázel ji tolika druhy rostlin, že se během roku neustále měnila. Díky tomu mohl jednotlivé scenérie malovat vícekrát a pokaždé vznikl obraz s trochu jinou atmosférou. Tak například podobu svého jezírka s bílými lekníny namaloval v osmnácti různých verzích.
Myslet si, že svoji čarokrásnou zahradu vytvořil jen díky svému uměleckému talentu, by byl velký omyl. Pan Monet si kupoval odborné zahradnické knihy a časopisy, vyměňoval si sazenice s jinými zahradníky a také si dopisoval s odborníky z různých zahradních školek. Když se mu dostal do rukou objemný katalog květin, moc se prý nerozpakoval a objednal si je úplně všechny. Bádal, experimentoval a odpozorovával v okolní i vzdálenější krajině.
Zároveň byl ochotný dělat jakoukoliv špinavou zahradní práci, za což si ho místní usedlíci velmi vážili. Přeměna zahrady ho stála obrovské úsilí a spoustu času. Aby vznikla jeho slavná vodní zahrada, musel dokonce odklonit rameno malé říčky. Jeho úsilí se ale vyplatilo. Díky této zajímavé zahradě vzniklo více než sto vzácných uměleckých děl. Monetova zahrada přetrvala až do dnešních dnů a stále ji navštěvují lidé z různých koutů světa.
A tak si říkám – proč se občas nepodívat na svou zahradu očima malíře? Na chvíli si představit, že právě ona bude předlohou pro dílo nadaného umělce. Chtělo by to někde více barev? Nebo naopak temnější zákoutíčko? Jen pro tu atmosféru, kterou člověk občas rád vyhledá. Nebo snad kousek vodní plochy pro pocit chladivého klidu během horkých letních dnů? Velký strom s klenutou korunou jako připomenutí velkoleposti přírody? Co chybí právě tomuto kousku zahrady, aby působil harmoničtěji? Vznikl by krásný obraz, kdyby se tu teď posadil Claude Monet se svým malířským plátnem?
Monetovy obrazy jsou plné zářivých barev, pestrých květin a odrazů rostlin na vodní hladině. Takové obrazy by z naší zahrady vzniknout nemohly. Byly by jiné, umírněnější. V člověku by vzbuzovaly dojem poklidné romantiky. Přesně tak, jak to vyhovuje mému založení.
Naše zahrada je stále ještě mladá a spousta kompozic teprve pomaličku vyrůstá. Jsou zde ale už i místa, která přímo vybízí k přenesení na malířské plátno. Třeba růže objímající svěže zelenou břízku, jemný porost lučních květin nebo záplava rudých šípků pokrytých jinovatkou. Také křivolace spletité větvoví mišpule či magicky vyhlížející kamenný kruh v podzimní mlze. Přála bych si namalovat, jak tam v sadě skví se jara květ, a jaká krása je to na pohled.
Vůbec nevadí, že nejsem malířka. Úplně mi stačí pocit, že vytvářím zahradu, která se každým rokem stává krásnějším místem pro život. Je mým živým obrazem, který budu mít ráda co nejvíce na očích.
Nezbývá než dodat, že i sám velký Claude Monet si své zahrady mimořádně cenil. Za své největší mistrovské dílo nepovažoval žádný ze svých slavných obrazů, ale právě svoji živou, proměnlivou a velmi milovanou zahradu.
Autor textu: Jaroslava Ševčíková