Vesmírná story

Přeháním jen maličko, když říkám, že setkání s permakulturou pro mě bylo velkým třeskem. Prudkým a náhlým zapálením pro novou zahradní a životní filozofii. Moje tehdejší záliba v zahradničení se přeměnila ve vášeň a náš nově nabytý a zcela holý pozemek se tak stal středem mého vesmíru.

Postupně jsem procházela různými sférami nově objeveného světa permakultury. Nejdříve jsem prozkoumala knihkupectví a do svého příbytku naakumulovala knihy se zahradní tématikou. Ani internetový prostor neunikl mé pozornost - proč se neinspirovat zkušenostmi lidí, kteří byli ve světě zahrad světelné roky přede mnou?

Následovala řada zahradnických seminářů. Tuto etapu cesty jsem si velmi užívala, protože setkávat se s podobně postiženými jedinci bylo opravdovým zážitkem a čistou radostí. Také jsem navštívila řadu zahradnictví, ovocných a lesních školek a skoupila, co se dalo.

Budoucnost naší zahrady se mi jevila krásná a zářivá jako letní slunce na modré obloze. Už jako malá jsem měla hlavu v oblacích, objev permakultury však toto moje nastavení ještě posílil. Zahrada byla v mých představách místem velké krásy a harmonie - takovým vesmírem sám o sobě. Vůbec se nedivím, že slovo kosmos ve svém původním významu znamená krása, elegance a řád. O krásu a eleganci se na zahradě celkem úspěšně pokouším, jen ten řád mi v osobním životě zatím nefunguje tak, jak bych si přála. Občas v záchvatu zahradního tvoření zapomenu, že je doma potřeba uklízet či vařit :)

První roky sázení byly tak trochu extrémní a na našem holém hektárku jsem si občas připadala jako účastník dobrodružné mise na neprobádaném území. Taje a úskalí zahradního designu se přede mnou odhalovaly jen pozvolna a ne zrovna ochotně. Ačkoliv jsem se toho od té doby už hodně naučila, zahradní tvoření je pro mě stále plné záhad. Zatím marně se pokouším přijít třeba na to, jak se definitivně zbavit svlačce, jak mnohonásobně zrychlit růst stromů i bez urychlovače částic, nebo jak přemluvit úrodu, aby sama naskákala do zavařovacích sklenic.

Postupně jsem zjišťovala, že stejně jako vesmír, i práce na zahradě je prostě nekonečná. Zvláště při mé povaze. Docela trefně mně bylo při astrologickém rozboru řečeno, že mám potenciál chrlit ze sebe takové množství nápadů, že bych na pomoc s jejich realizací potřebovala ještě alespoň deset manželů :) Má hlava je, zdá se, jakýmsi prostorem, kterým prolétávají nápady jako reje meteorů.

Rozhodně bych, pokud chci zůstat u jediného manžela, což samozřejmě chci, uvítala výkonný raketový pohon nové generace, který by mé tělo, případně tělo mého muže, spolehlivě a vytrvale poháněl vpřed.

Nejen že je vesmír nekonečný, on se ještě k tomu stále rozpíná. V mém zahradním vesmíru to platí taktéž. Ne že bych přikupovala další pozemky, rozpínavost se zde projevuje spíše v souladu se známým rčením S jídlem roste chuť. Čím je zahrada hezčí, tím větší chuť mám ji vylepšovat. Dříve jsem byla spokojená s tím, že máme zasazené stromy a keře a už to mi připadalo jako vrchol. Pak ale přichází na řadu trvalkové patro, květiny a jarní cibuloviny, všelijaké další specialitky, a tak člověk přikupuje nové a nové "nepostradatelné" rostliny. Potřebovala bych, aby na mém účtu přistála nějaká astronomicky vysoká částka - to abych to všechno ufinancovala :)

A co mě ještě spojuje s vesmírnou tématikou? Rozhodně oblečení. Během chladných dnů vyrážím jakožto beznadějný neotužilec na zahradu ve svém pracovním obleku, u kterého je slovo skafandr určitě nejbližším možným přirovnáním, jaké lze vymyslet. Objem zateplovací hmoty, kterou si na sebe oblékám, je obdivuhodný - superteplá lyžařská kombinéza, na ní ještě zimní bunda, čepice s kapucí plus boty s bateriovým vytápěním.

A když si to třeba namířím k řadě našich ořešáků, jejichž odrůdové názvy jsou Mars a Jupiter, bude už vesmírný obrázek téměř úplný.

A tak se spokojeně řítím dál svým vlastním vesmírem. Je to cesta tak trochu do neznáma, ale o to je to všechno zajímavější. Kam jít dál vím - cestu mi ukazuje už celkem vyladěný navigační systém, který mám, stejně jako všichni ostatní, zabudovaný hluboko ve svém srdci.

Je ve hvězdách, jak bude naše zahrada vypadat v budoucnu. Věřím, že bude krásná a bude přinášet hodně užitku i radosti po mnoho let. Jak je ale dobře známo, celý vesmír je v neustálém pohybu a jedinou jistotou je, že věci se mění. A tak můžeme jen doufat, že naši zahradu časem nespolkne černá díra jménem plavební kanál Odra - Labe - Dunaj, v jejíž přesné trajektorii se nachází.

Autor článku: Jaroslava Ševčíková