Třešeň zasazená do plechu

K třešním cítím velkou náklonnost. Mám pocit, že jsou to takové laskavé rodinné stromy. Působí na mě jako hodné, přívětivé mateřské bytosti, které s rozpřáhnutou náručí k sobě zvou děti: "Jen pojďte, klidně si na mě i vylezte a pochutnejte si na mých třešních. Můžete se i pohoupat na větvích, jestli si potřebujete zablbnout." Cítím z nich přátelství a radost z toho, že je kolem nich živo a veselo. Taky jejich ochotu přimhouřit oko nad tím, že při dětském řádění a hodování občas praskne nějaká ta větvička ...

Vždycky, když sázím strom, snažím se udělat to co nejlépe. Nespěchat při tom. Sázím v dobrém naladění, skoro až se svátečním pocitem. Chci poskytnout stromku co nejlepší podmínky ke svému růstu podobně, jako to rodiče dělají svým dětem.

Sázení mě velmi baví. Ne, že bych byla vyloženě nadšená z toho, že se můžu hrabat v mokré, těžké a studené podzimní hlíně. Baví mě to proto, že si při tom ve své mysli představuji, jak asi bude strom v dospělosti vypadat, jak bude zdravý, velký a krásný na pohled. Jak pozmění celkovou podobu zahrady. Jakou atmosféru vytvoří. Jak nám pod ním bude dobře.

Tentokrát to ale bylo jinak. Jednu z našich třešní jsem sázela v době, kdy jsem měla maličkého synka v kočárku a dvouletou neposednou a nespavou dcerku. Byla to fyzicky hodně náročná doba. Určitě to někteří znáte - člověk neví, kam dřív skočit a usíná málem i u jídla. Byl pozdní podzim, každým dnem už to vypadalo na sníh a já jsem nadšeně koupila dvouletou třešeň slavné odrůdy 'Karešova'. Na zahradě už jsem měla vyhlédnuté přesné místo, kam ji zasadím.

Začala jsem kopat díru, ale v hloubce asi 15 centimetrů pod travním drnem jsem narazila na tlustý plech. A kruci! Místo pro strom nebylo možné nijak moc posunovat. Z jedné strany byl plot sousedů, z druhé strany bytelně zabetonovaný sušák na prádlo a z další strany záhony. Začala jsem kopat díru o kousek vedle. Zase plech. Tak ještě dál - plech. Trochu bokem - opět plech. Vypadalo to, že máme v zemi pod trávníkem tlustou polorezavou tabuli plechu o rozměrech přinejmenším 2 x 2 metry. Vykopávat celý plech bylo nemyslitelné.

Takže co teď? Místo výsadby posunout nemůžu. V ruce mám prostokořenný stromek, který je potřeba co nejdříve zasadit. Děti zrovna spí. Lepší příležitost už prostě nebude! Teď nebo nikdy :)

Ze sklepa táhnu těžký krumpáč a do plechu prorážím největší otvor, jaký jen dokážu. Je to ale pouhých 30 cm v průměru. Vyhloubím tedy jámu jen tak tak pro kořeny stromku a třešeň vysazuji. V duchu se jí za to omlouvám ...

Dopadlo to dobře. Teď, po více než deseti letech, je z třešně velký strom s krásnou, vznosnou korunou a pevným kmenem. Radost pohledět. Možná i díky vzpomínce na tento netradiční způsob její výsadby k ní mám dodnes velmi osobní vztah.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková