Snová návštěva do jiného světa

Téma zahrad a rostlinstva vůbec je už přinejmenším dvacet let podstatnou součástí mé existence. Není tedy divu, že se občas dostane i do mých snů. Tak jako dnes.

Ve svém snu jsem se tentokrát ocitla v jiném, než našem světě. Kolem sebe jsem viděla krajinu, tvořenou mírnými oblými kopečky, porostlými neznámou přízemní vegetací. Všechno bylo svěže zelené, upravené, dokonalé. Nikde ani jeden uschlý lísteček, odkvetlý květ či zlomený stonek. Žádné nemoci a žádní škůdci. Rostliny měly také pevnější strukturu, než mají ty naše. Lístky se nedaly jen tak lehce utrhnout nebo jakkoliv poškodit. Byly tužší a podstatně odolnější. Vůbec nebylo potřeba se o tyto rostliny starat.

Docela se mi to líbilo. Napadlo mě, jaká by to byla paráda, kdyby i naše rostliny měly tyto vlastnosti, hlavně tu úžasnou odolnost! Nemusela bych se obávat, že je třeba zlomím, zašlápnu, že uschnou, nebo je zničí nějací škůdci.

Jak jsem si tak pobývala ve svém snovém světě, postupně mě to začalo trochu štvát. Jak je tam všechno stabilní a dokonale funkční. Vypadalo to, že v této přírodě nedochází k žádným změnám, růstu ani zániku. Všechno je nastaveno a vyladěno na dokonalý a dlouhodobý chod. Všechno funguje přesně tak, jak má. Cítila jsem, že to tak asi bude další tisíce let.

Ještě ve snu mě napadlo, jak velký je to rozdíl oproti světu reálnému! Tady se přírodní procesy neustále mění, a tím se mění i vzhled rostlin. A právě to je to zajímavé. Pozorovat proměny své zahrady, být zvědavý na další její podobu, těšit se, jak budou rostliny vypadat třeba za měsíc, za rok, za deset let. Vychutnávat si krásu květů. O to víc, když víme, že jsou tu jen na chvíli. Užít si okamžik.

Naše rostlinstvo je oproti tomu snovému velmi křehké a zranitelné. V životě nás zahradníků se můžou dít různé zádrhele, karamboly a ztráty - uschne nám vzácná, dlouho sháněná odrůda, slimáci zlikvidují všechny sazeničky melounů, srnka okouše náš oblíbený strom... O to víc nás ale těší úspěchy. Když se nám třeba podaří na zahradě nastolit přírodní rovnováhu. Když vypěstujeme lesní strom ze semínka. Když se naučíme semenařit ...

Je to dobrodružství. Výsledek není nikdy jistý, nic není zaručeno. Příroda má vždycky poslední slovo. A takhle to mám ráda :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková