Po čem že to vlastně šlapeme ?

Po zemi chodím už čtyřicet sedm let. Moje nohy kráčí automaticky, v dávno naučeném rytmu. Při chůzi myslím na plno věcí – kam jdu, jakou práci mám udělat, koho jsem před chvílí potkala, a co připravím k večeři.

Čas od času mě ale napadne udělat něco jinak. Na chvíli zapomenu na každodenní záležitosti a svou pozornost obrátím dolů ke svým nohám a k tomu, co je pod nimi. Začnu přemýšlet o tom, po čem že já to vlastně šlapu.

Tak tedy, pode mnou je půdní obal Země, takzvaná pedosféra. Tenhle výraz mi utkvěl v paměti, protože jsem si ho kdysi vytáhla jako téma maturitní zkoušky ze zeměpisu. Dobrá tedy, kráčím po pedosféře. Nezní mi to moc mile, ale nevadí. Důležité je, že to, co se pod tímto neosobním názvem skrývá, je doslova dechberoucí.

Pod našima nohama se totiž nenachází nic menšího, než celá historie přírody. Nádherná směs všeho, co kdy na Zemi rostlo, chodilo, létalo, plavalo nebo se plazilo. To všechno zůstalo zde, v prach se obrátilo a postupně se stalo součástí půdy. Jedna vrstvička za druhou, tak jak šel čas.

A tak tu máme pod sebou nesčíslně stromů, keřů a květin. Celé lesy, každý lísteček, každý kořínek. Šišky obřích sekvojí, listy pradávných přesliček, zářivé tropické orchideje, i všechna ta stébla trávy, po kterých se procházel praotec Čech.

I celá říše zvířat je součástí této půdy. Tam někde pod námi jsou mohutní dinosauři, šavlozubí tygři, pralesní žabičky i barevné rybky brázdící moře, které tu kdysi dávno bylo. Stáda koní s lesklou srstí, věrní psi, bělostné labutě i bilióny komárů. Taky pírka ptáka Ohniváka. No, teď jsem se nechala trochu unést. Ale vážně, kdo z nás může s jistotou říct, co všechno tady kdy žilo?

A samozřejmě naši vlastní předkové – lidé všech dob, podob a charakterů. Prožívali zde životy veselé i neveselé, poklidné i dobrodružné. Učenci a kejklíři, sedláci, husopasky, lapkové i geniální umělci – od každého trochu. Nepředstavitelně dlouhý řetězec generací, na jehož konci stojím teď i já.

Celá tahle minulost teď spolu s minerály tvoří krásný a úrodný povrch zemský, naši pevnou půdu pod nohama.

Když si tohle všechno uvědomím, zatají se mi dech. Našlapuji jemně a s úctou ke všemu živému, co kdysi před námi obývalo tento svět. Nedivím se, že staré kultury považovaly zemi za posvátnou. I já to tak vlastně cítím, i když takhle silné prožitky u mě vystoupají na povrch jen občas. Když se mi to přihodí, cítím, že mě to posiluje. A tak se zadívám k zemi a tiše vyslovím: "Je mi ctí !"

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková