PASTORÁLNÍ aneb příroda v hudbě

Nestává se mi, abych se samovolně probouzela už před svítáním. Dnešní první dubnový den je ale výjimkou. Ačkoliv jsem spala jen pár hodin a moc ráda bych v této své oblíbené činnosti pokračovala, už mi to nejde. No nic, beru to jako aprílový žertík, kterým mě dnes mé vlastní tělo napálilo.

Poslouchám, jak z ustupující tmy postupně začínají cvrlikat první ranní ptáčata, se kterými se ve svém běžném režimu nepotkávám. Tam venku za pootevřeným oknem jasně cítím narůstající sílu jara. Už brzy se celá příroda bleskurychle zazelená a s radostným elánem se pustí do tvoření všeho nového.

Ležím si v peřinách, se vstáváním nespěchám. Dnes mě čeká hodně úřadování, do kterého se mi moc nechce. Napadá mě, že už jsem si dlouho neposlechla Beethovenovu symfonii "Pastorální" - skladbu, kterou mi kdysi dávno doporučil můj tatínek v rámci výchovného pokusu přivést mě k vážné hudbě.

Nasazuji si tedy sluchátka. Už od prvních tónů cítím, že melodie této skladby vystihuje jarní atmosféru tam venku a všechno to, co se teď v krajině chystá. Obrovské vzedmutí sil přírody, energie tvoření krásy a dobra. Moje srdce se tetelí blahem, jako vždy, když tuhle skladbu poslouchám.

Smekám před Ludwigem van Beethovenem, který právě tuhle symfonii vytvořil jako své vyznání lásky k přírodě a životu na venkově. Jak hluboce a intenzivně asi tento člověk přírodu vnímal, když svůj dojem z ní dokázal převést do tak nádherných melodií?

Napadá mě, že monumentálnost a různorodost přírody dokáže v plné šíři vystihnout snad jen hudba v podání velkého orchestru.

Beethovenova šestá symfonie se skládá z pěti částí, takzvaných vět. Každá z nich líčí nějakou situaci v přírodě - radost po příjezdu na venkov, tekoucí vodu v potůčku, zpěv ptáků, taneční veselici, bouřku, vítr a nakonec klidný zpěv pastýřů.

Právě poslední, pátá věta, zvaná "Zpěv pastýřů", mě okouzlila ze všech nejvíc. Jsem schopná se při jejím poslechu opakovaně dojmout k slzám, ačkoliv jinak nepatřím mezi vášnivé posluchače klasické hudby.

Lidé, kteří dokážou v druhých vyvolat silné prožitky krásy, mají můj upřímný obdiv. Ať už to dělají prostřednictvím krásných textů, maleb, architektury nebo třeba hudebních tónů.

Krása totiž pozvedá duši. A v tomto našem všedním, leckdy docela divokém světě jí vlastně nikdy není dost. Čím více jí budeme tvořit, nebo alespoň vnímat tu už vytvořenou, tím lépe se nám tady bude žít.

A tak, nadopována krásou a hudební velkolepostí, odhazuji svoji peřinu v dál a s úsměvem vcházím do nového pracovního dne :)

Poslech skladby např. na: 

https://www.youtube.com/watch?v=9ORsinmqm0M

(pátá věta "Zpěv pastýřů" od 34. minuty)