Óda na spadané listí

Kdybychom žili v jiných zeměpisných šířkách, nezažívali bychom podzim tak, jako tady uprostřed Evropy. V subtropech či tropech opadává listí z rostlin průběžně, po troškách během celého roku. A tak se vzhled stromů a keřů nijak výrazně nemění. Těžko bychom tam mohli pět ódy na jedinečnou, nádherně barevnou a šustivou atmosféru podzimu.

Jak to vypadá, když nastane podzim a přitom není, co by padalo, jsme zažívali několik let na našem pozemku. Než na holém poli vyrostly první stromečky a keře, o zahradní listopadové kráse jsme si mohli nechat jen zdát. Žádné tanečky listů ve větru, žádné lehoučké voňavé závěje. Kolem povětšinou jen další pole, takže každý navátý list ze vzdálenějšího okolí byl u nás vítaným a vzácným hostem.

Nejde ale jen o romantiku. Každý, kdo začíná na holém pozemku, tak ví, kolik práce dá navozit mulč k čerstvě vysazeným stromkům a keřům. Třeba slámu nebo seno. A dalších pár let ho doplňovat. Je to sice namáhavý, ale účinný způsob, jak rostliny podpořit. Ujmou se tak i na suchých, nehostinných místech bez potřeby je opakovaně zalévat.

O to víc jsem pak dokázala ocenit, když rostliny převzaly štafetu a začaly se mulčovat samy. Každým rokem vytvářely víc a víc listí. Na podzim už dokázaly pokrýt zem kolem svých kořenů slušnou vrstvou organického materiálu. Chrání se tím nejen před zimním mrazem, ale i před letním vysušováním. Tedy pokud jim tuto pokrývku nesebereme.

Jak už je zřejmé, nepatřím mezi lidi, kteří mají svou zahrádku pečlivě shrabanou, vyčištěnou, nikde ani lísteček. Není mi sympatická ani teorie, že je lepší na zahradu nesázet moc stromů, protože z nich bude padat hodně "bordelu". Takhle neuctivě bych spadané listí nenazvala ani náhodou. Pod pojmem "bordel" si představuji něco, co je jinde než na svém místě. Listí, ležící pod korunou stromu, je naopak přesně tam, kde být má.

Tento podzimní opad totiž není žádný odpad. Je výživnou potravou pro půdní mikroorganismy, které ji natráví a dodají tak výživu kořenům. Z tohoto úhlu pohledu je shrabování listí tak trochu zlodějinkou, navíc ještě nelogickou. Z větví se k zemi snáší budoucí humus a člověk už přemýšlí, že ho odveze pryč.

Nic ale není třeba brát jako dogma. Je jasné, že si listí shrabu tam, kde mi opravdu překáží. Závěje listí nenechám třeba na trávníčku kolem domu, když ho chci mít jemný a hustý. Toto listí pak můžu dát mezi keře do živého plotu, na kompost nebo třeba na zeleninové záhonky jako teplou peřinu na zimu. Miliardy půdních zvířátek tak budou moct dál pokrčovat ve své zúrodňovací činnosti, přesněji řečeno ve žranici.

Má představa z dětství byla taková, že strom shazuje na zimu listí proto, aby se vyspal. A ve spánku ho nepotřebuje. Je to tak, ale jako vysvětlení je to slabé. Jsou i další důvody. Uvádí se, že středně velký listnatý strom má v průměru dvě stě tisíc listů. Představme si, že by na tuto listovou plochu napadla silná vrstva sněhu. Takováto tíha by lámala větve. Strom bez listí to ale zvládne lehce. Sněhová pokrývka se usadí pouze na větvích a většina sněhu tak neškodně propadne na zem.

Shazováním listů se rostliny chrání i před přílišným výparem. Když zmrzne zem, další voda do ní nemůže pronikat a doplňovat tak zásobu vláhy pro kořeny stromu. Kdyby si stromy nechaly celou svoji listovou plochu, vypařovala by se z ní voda i v průběhu zimy. Strom by přitom nebyl schopen tyto ztráty doplňovat a uschl by. V tomto směru má příroda chytré strategie, přesně šité na míru podnebí různých zeměpisných šířek.

Nechme teď ale stranou fyzikální jevy a vraťme se k nádheře podzimu. Pokud bychom si chtěli toto období na své zahradě náležitě vychutnat, můžeme si zasadit rostliny s výrazným podzimním zabarvením. Třeba arónii, muchovník kanadský, dřín obecný, dřínovku japonskou nebo mišpuli. Dočkáme se barevných odstínů, sladěných do tak dokonalé harmonie, až se nám možná zatají dech.

Když teploty klesnou a zkrátí se den, listy poznají, že nadešel čas pustit se své větvičky. Drobné mízové trubičky ve stopkách listů jsou už uzavřeny a přívod vody a živin ze stromu je jednou provždy přerušen. List se stává plně samostatným a vydává se na slavností let dolů k zemi.

A tak si sedím spokojeně na tom našem čtyřicátém devátém stupni severní šířky a dívám se do zahrady na tu spoustu spadaného listí. I se založenýma rukama si tak můžu užívat ten krásný proces zúrodňování povrchu zemského. Proces, který se děje sám od sebe, a to doslova samospádem.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková