O pomíjivosti zahrad

Zjistili jsme, že naše milovaná zahrada se nachází přesně v místě trasy plánovaného kanálu Odra-Labe-Dunaj. Pokud by se tato gigantická stavba uskutečnila, byla by větší část naší zahrady odbagrována a přetvořena v říční koryto. To jsou vyhlídky, že? Je vůbec možné v této situaci dál spokojeně tvořit?

Popravdě řečeno, zpočátku to nebylo vůbec lehké. Obzvláště ne pro moji povahu. Jsem typ člověka, který rád přemýšlí hodně dopředu. Nedělá mi problém strategicky plánovat na desítky let dopředu. Dokonce mě to vyloženě baví. Nemám ráda krátkozraká řešení a provizoria. I permakultura mě nadchla svým dlouhodobým pohledem do budoucna a promyšlenými postupy, jak zajistit lidem i planetě krásnější budoucnost.

Když jsme pozemek kupovali, neměli jsme ani tušení, co se zde chystá. Nově navrženou variantu trasy jsme v podrobných plánech objevili až po pár letech sázení. Byl to šok, to mi věřte :) Vždyť v oné části zahrady máme zasazené krásné oskeruše, kaštanovníky, ovocný sad a dokonce i posvátný hájek.

Může se člověk dívat na ty krásné, vlastnoručně zasazené stromy bez nádechu smutku v srdci? Co když to všechno děláme zbytečně? Tyto myšlenky vytrvale hlodaly v mé mysli.

Zamýšlela jsem se nad tím, co je na celém zahradním tvoření to nejdůležitější. Je to VÝSLEDEK? Hlavním hnacím motorem většinou je, to je jasné. Ale nakonec může být důležitější naše prožívání a pocity, které máme, když něco děláme.

V tomto směru je pro mě velkou inspirací můj osmdesátiletý tatínek. Vesele si sází stromy, a to s vědomím, že je v jejich dospělosti a kráse asi neuvidí. Navíc ví, že žádné z jeho dětí na jeho zahradě žít nebude. Že se pozemek v budoucnu nejspíš prodá a noví majitelé třeba osázení úplně změní a z tatínkových stromů nezbyde ani jeden. Šance, že jeho důmyslně navržená zahrada ve své nynější podobě přetrvá, je možná menší, než má ta naše. I tak mu stojí za to zahradu tvořit podle svého a neustále ji zdokonalovat. A to obdivuji. Cítím z něho nadšení, vlny optimismu, chuť žít a tvořit.

Uvědomila jsem si, že tím hlavním důvodem, proč zahradničím, je jednoduše fakt, že mě to baví a naplňuje. Dělám to pro radost. Baví mě vymýšlet nové a krásné kombinace květin, lákavá zákoutíčka, místa se zvláštní atmosférou... Užívám si toho, když získám nové poznatky a zkušenosti. To všechno můžu zažívat bez ohledu na to, jak to nakonec s naší zahradou dopadne. Umím si vychutnat krásu okamžiku a naplno procítit silné momenty, které tvoření přináší. Má mysl už není tak výrazně zacílená na výsledek.

Nakonec i já, se svým založením, souhlasím s tím, co mi řekla má moudrá dcerka: "Víš, mami, i pomíjivost je krásná".

Mimochodem, jestli vás při čtení tohoto článku napadlo, proč zahradu neprodáme a nepřesuneme se jinam, tak odpovídám: Nepřipadá v úvahu! Jestli jsem si v životě něčím stoprocentně jistá, je to fakt, že právě tady jsem doma :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková