O mé permakulturní babičce

V posledních letech se mi děje zajímavá věc. Když se přiblíží čas Dušiček, začnou se mi zdát sny z mé minulosti. Většinou se procházím domem, kde žila má babička s dědou, a kde jsem i já strávila velkou část svého dětství.

Když jsem se narodila, bylo babičce přes sedmdesát let. Dávno už byla v důchodu a středem jejího světa byla zahrádka a malé hospodářství. Když se tak dívám zpátky, její zahrádka by se klidně dala nazvat "jedlým lesem", známým to pojmem ze světa permakultury.

Pár ovocných stromů, mezi nimi keře bobulovin všeho druhu a uprostřed plácek na pěstování zeleniny. Všechno bylo osluněné tak akorát, aby rostliny mohly dobře plodit. Žádný golfový trávníček, ale pestrá směs planých rostlin, včetně hluchavky, jitrocele, bršlice a několika trsů kopřiv. Rebarbora u malé kašny, vedle plotu křen a popínavá růže, na stromech ptačí budky a opodál divoký koutek pro ježky.

Z pohledu dnešního běžného stylu zahradničení by se mohlo zdát, že jde o neorganizovanou džungličku. Všechno tam ale mělo svůj význam a hlavně - fungovalo to! Rostliny byly zdravé, navzájem se podporovaly a přinášely užitek. Dnes bych se nebála nazvat ji ukázkovou permakulturní oázou.

Jako malá jsem tam ráda chodila babičce pro Průsvitné letní na štrůdl a petrželku do polévky. Líbilo se mi, že pěstuje zeleninu, květiny a bylinky pohromadě. Mezi kapustami vykukovaly květy měsíčku a kopru a záhonkům dodávaly veselost. Nějaký ten občasný plevílek babičku netrápil, puntičkářství opravdu neměla v povaze.

S naprostou samozřejmostí se věnovala i semenaření. Mívala vlastní semínka mrkve, petržele, řepy i salátu. Občasný pěstitelský neúspěch zvládala s klidem člověka, který zažil dvě světové války a několik politických režimů.

Ačkoliv po večerech poslouchala operní árie a četla Milana Kunderu, v zahradě se chovala ryze prakticky a pragmaticky. Jejím cílem bylo vypěstovat co nejvíce jídla. Ze svých výpěstků pak připravovala skromná, ale chuťově vynikající jídla. Dosud se mi nepodařilo uvařit tak dobrou zeleninovou polévku, jakou jsem jídávala u ní. Však také v mládí vařila v zámecké kuchyni samotného hraběte Dubského!

Z dnešního pohledu obdivuji, jak dokázala hodně věcí zpracovat úplně beze zbytků. Byla zvyklá všechny části rostlin nějak využít. Většinu připravila rodině k jídlu, a co se nesnědlo, dala zvířatům. Zbytek zkompostovala. Na její zahradě tak probíhal krásný přírodní koloběh.

Netuším, jak to dokázala, protože já to neumím, ale moje babička měla ze srdce ráda slepice. Chovala jich neustále velké hejno a vajíčky i masem zásobovala široké příbuzenstvo. Kromě zeleninových záhonů měly slepice přístup do celé zahrádky, kterou tak přirozeně hnojily. Často se jim podařilo proniknout až do domu, kde zanechávaly jasné důkazy své přítomnosti. Pometlo to vyřešilo a jelo se dál. I toto patřilo k venkovskému koloritu minulého tisíciletí.

Jedno zaškobrtnutí, kdy se odchýlila od přírodního způsobu hospodaření, se podařilo i této mé pramamince. Koncem šedesátých let podlehla masivní propagaci a svou zahradu preventivně posypala chemikálií DDT, tehdy doporučovanou jako skvělý, neškodný insekticid. Zahrada pak vypadala, jako by byla lehce zasněžená. Později se ukázalo, že jde o jedovatou látku, která dlouho přetrvává v půdě a dostává se i do potravního řetězce.

Jak už to v babiččině rodové linii bylo a stále je zvykem, byla v mnoha směrech svérázná. Nenechala si do ničeho mluvit. Jak se během jejího života postupně měnil a modernizoval svět, ona si klidně jela dál po svém. I když už se spousta věcí dala jednoduše koupit, babička každé jaro zasela, na podzim sklidila a naplnila sklípek. Udržovala si soběstačnost, jak to jen šlo a byla na to hrdá.

Potřebu alespoň částečné soběstačnosti v sobě jasně cítím i já. Možná jsou to právě babiččiny geny. Myslím, že i chuť do práce mám právě po ní. Gen pracovitosti se u mě ale naštěstí nerozvinul do takové míry, jako u babičky. Asi bych nedokázala jen tak mimochodem s pěti dětmi nasbírat v lese šest plných traktorových vleček šišek. Těmi babička zaplnila celou kůlnu a dalších deset let je používala k podpalování v kamnech :)

Když nastal čas a osamělý babiččin domek se prodal, začali na zahrádce hospodařit noví majitelé z města. Vykáceli téměř všechny stromy a keře a kolem domku se teď rozprostírá golfový trávník. Celý ten sympatický jedlý lesík zmizel.

V mé paměti ale zůstává. Už mně nikdy nikdo nenamluví, že se na celkem malé ploše nedá vypěstovat spousta dobrých věcí k snědku i krásných květin pro radost. Moc dobře vím, že i stará babička dokáže vytvořit živoucí, pestrou a zdravou zahrádku a s láskou o ni pečovat.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková