O kosení a mém dědovi
V mých očích je kosení trávy krásnou, troufám si říct přímo povznášející činností. Místo toho, aby člověk obsluhoval burácející sekačku, vezme do ruky kosu a za ranní rosy vyjde vstříc probouzející se přírodě. Splyne s kosou v jeden tichý, harmonický celek a ladnými pohyby zkracuje zelené vlasy naší matky Země. Když techniku kosení zvládne opravdu dobře, může se pro něho stát příjemnou meditací v pohybu.
I pro ostatní obyvatele zahrady je ruční kosení přínosem. Narozdíl od rychlé sekačky dává všem místním živočichům hezky s předstihem najevo, že je potřeba přesunout se do bezpečí. Je šetrné k lučním koníkům, broukům, motýlům i jejich larvám, kteří bydlí v travním porostu.
Z tohoto všeho jsem vycházela, když jsem si pořizovala svoji vlastní kosu. Inspirována krásným dokumentem o kosení s názvem "Žít s lehkostí" ("Living Lightly"), obstarala jsem si vhodnou kosu s ergonomickým kosištěm vyrobeným na míru a začala trénovat. Byla jsem odhodlaná s láskou kosit alespoň menší část naší zahrady a v tomto umění se stát opravdovou mistryní.
Ke kosení jsem měla blízký vztah už od dětství. Můj osmdesátiletý děda tehdy den co den vyrážel s kosou, brouskem a plachtou do zahrady. Choval téměř stovku králíků a tímto způsobem jim opatřoval čerstvou trávu k snědku. Ráda jsem ho přitom sledovala. Obdivovala jsem, jak lehce mu to jde, a to i přes jeho vysoký věk. Když bleskurychle přejížděl brouskem po ostří kosy, tajil se mi dech.
Tímto způsobem dokázal děda pokosit nejen celou svoji zahradu, ale i tu naši. Byly hned vedle sebe a dohromady zaujímaly docela velkou plochu. Postupoval hezky kousek po kousku, žádný spěch. Zahrada vlastně nikdy nebyla pokosená celá naráz, jak už je dnes běžným zvykem. Vždycky tam byla místa, kde tráva a luční květiny byly vyšší a měly možnost vykvést. Lákaly tak motýly, včely a různé další hmyzáčky. Pořád se to jimi vesele hemžilo.
Po mnoho let jsme nepotřebovali používat sekačku, a ani jsme žádnou neměli. Vzhled naší zahrady by sice neuspokojil příznivce golfových trávníčků, ale nám to tak úplně stačilo. Proč se vlastně snažit mít venku trávník v podobě obývákového koberce?
Těšila jsem se, že kosení naší luční louky zvládnu stejně lehce, jako můj děda.
V mé mladické naivitě mi ale tehdy nedošlo, že děda byl ve zcela odlišné situaci, než já. Už léta byl v důchodu a nic velkého na práci neměl, kromě péče o králíky a obstarávání nákupů. Zbývala mu spousta volného času, který rád trávil v posteli, střídavě si pročítal noviny, podřimoval a poslouchal své krásné dřevěné rádio. Mezi námi vnoučaty byl populární tím, jak hezky se k nám choval a jaká s ním byla legrace. Vzpomínám si, jak mistrně dokázal trefovat dotírající mouchy smotanými novinami, a to z pozice vleže.
V jaké situaci se nacházím já mi došlo až během jednoho z našich celodenních výjezdů na zahradu. Vzala jsem si s sebou svoji novou přítelkyni kosu, odhodlaná poprvé pokosit alespoň polovinu naší květnaté louky. Jako vždy nás na pozemku čekala spousta práce. Vezli jsme pár keřů, které jsme chtěli zasadit, a také jsem potřebovala natrhat bylinky a zrající bobuloviny. Děti byly ještě úplně malé a stále potřebovaly hodně péče a pozornosti. Než jsme to všechno udělali, byl podvečer.
Děti jsem předala na hlídání manželovi a konečně se chopila své kosy. Vítězoslavně jsem se vydala do vzdálenější části zahrady užít si své meditace v pohybu. Ještě než jsem dorazila na místo, pocítila jsem, že mé tělo by si potřebovalo zameditovat spíš vleže. Z posledních sil jsem párkrát máchla svou superkosou a pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Že nekonečnou energií neoplývám a ať se mi to líbí nebo ne, v této životní etapě pro mě kosení není na pořadu dne.
I můj děda věděl, kdy kosu odložit. Bylo to těsně před jeho devadesátkou, kdy kvůli silné skleróze začal kosu zapomínat v trávě. Položil si ji, aby si trochu odpočinul, a po chvíli zapomněl, že kosí. Vstal a odešel domů. Ležící kosa byla v trávě téměř neviditelná, nicméně velmi kvalitně nabroušená. A to nebylo zrovna ideální na zahradě, kde se často pohyboval houf čiperných dětí. Naštěstí byla vždycky bezpečně nalezena a vrácena do dřevěné kůlny.
Velmi obdivuji všechny, kteří své zahrady vlastnoručně kosí. Skládám jím tímto velkou poklonu. Já osobně jsem k tomu ještě sílu nenašla. Kosení beru jako sport, kterému se člověk může věnovat jen při nadbytku času a fyzických sil.
Zatím jsem vděčná za to, že k sekání trávy existují silné stroje a ráda je využívám. Přesněji řečeno můj manžel a syn. Snažíme se ale o to, abychom zbytečně nedělali škodu. Nesečeme brzy ráno nebo večer, když je rosa. Ta totiž vyláká drobné obojživelníky z jejich skrýší. Vydávají se pak na lov a netuší, že mohou být sami uloveni rychlou sekačkou. Podobná situace nastává po dešti, a proto ani tato doba není pro sečení vhodná.
Krotíme svoji touhu po dokonalosti a nesečeme celou plochu naráz. Necháváme vždy pásy nebo ostrůvky vyšší trávy, kam se mohou drobní živočichové stáhnout a najít si tam skrýš a potravu.
Uvidíme, jak to bude dál. Až se děti osamostatní a naše zahrada přestane vybízet k dokončení, doufám, že na kosení přece jen dojde. Jen tak pro radost z pohybu a vůně čerstvě posečené trávy. Možná, že přece jen budu pokračovat v tradici, kterou v naší rodině udržoval člověk neobyčejně laskavé povahy – můj děda.
Tento článek věnuji svému dědovi, na kterého už čtvrt století ráda vzpomínám, a díky kterému jsem se tu malou násobilku přece jen nakonec naučila :)
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková