Nebojte se množit
Od té doby, co zahradničím, stále více žasnu nad tím, jak snadno je příroda množitelná. Jak málo stačí k tomu, aby vyklíčilo nebo se zrodilo něco nového. Tato základní vlastnost přírody má samozřejmě svá pro i proti. Pro tuto chvíli se pojďme zabývat tím čistě radostným. A to ve sféře zahradní, ba přímo ekozahradní.
Patřím mezi lidi, kteří si rostliny často raději vypěstují ze semínek, než by si je jednoduše koupili v zahradnictví. Důvod je prostý – baví mě vysévat semínka a starat se o mladé rostlinky. Pozoruji, jak sílí a jak se stávají samostatnými. Dělá mi to radost.
A jelikož mám za sebou piplání svých vlastních dětí, musím konstatovat, že ve světě rostlin je tento proces mnohem, mnohem jednodušší. Malé sazeničky nikam neodbíhají, neodmlouvají, nemusí se uspávat. O přebalování ani nemluvě. Přesto si mnozí lidé, i když zvládli výchovu vlastních potomků, na množení rostlin netroufají.
Spousta lidí si sice pěstuje svou vlastní zeleninu nebo květiny od semínka, ale překvapivě málo z nich se pustí do množení keřů a stromů. Možná vás napadne, proč bychom to vlastně měli dělat?
Já osobně to dělám pro zvláštní bonus, který přitom získávám. Tím něčím navíc je pro mě naprosto speciální vztah k vypěstované rostlině. Je silnější a osobnější, než jaký mívám k rostlině kupované. Svým způsobem to trochu připomíná vztah rodičovský. Přece jen, tuto rostlinu znám doslova od "narození".
Právě proto jsem se rozhodla, že si alespoň část rostlin na své zahradě vypěstuji sama. A tak jsem si během léta a podzimu nasbírala semena keřů a stromů, které se mi líbí a které se hodí do našeho prostředí. Byla to semena lísek, arónií, kdoulovců, muchovníků, dřínů, hlošiny okoličnaté, kaliny tušalaj a jeřábu ptačího. Zjistila jsem si, jaké mají semena jednotlivých druhů nároky na klíčení, což není žádná velká věda.Počítala jsem s tím, že výsledné rostliny nebudou mít přesně stejné vlastnosti, jako jejich rodiče. Množením semeny, neboli generativním množením, se totiž vlastnosti odrůd nepřenášejí. Těmito rostlinami jsem však měla v plánu doplnit živé ploty ve vzdálenějších částech zahrady, takže o kvalitu plodů mi nešlo.
Semena jsem si hned po sesbírání nasela do truhlíků. Čím dříve se zasejí, tím lépe vzcházejí. Není dobré je třeba měsíc držet někde v šuplíku. Nasela jsem jich raději víc, protože jsem si nebyla jistá, kolik toho vzejde. Všechny truhlíky jsem pečlivě přikryla králikářským pletivem. To aby si na semenech a oříšcích přes zimu nepochutnaly místní myšky.
Umístila jsem je do polostínu pod lískový keř, aby byly chráněné před sluncem a větrem. Tohle místo se mi osvědčilo – na podzim líska shodila listy a truhlíky tak přirozeně zamulčovala. Nemusela jsem se bát, že hlína v truhlících bude rychle vysychat.
Semena přes zimu prošla přirozeným obdobím chladu, což mnohé druhy vyžadují. Na jaře jsem pak s nadšením sledovala, jak se z hlíny derou na svět desítky malých semenáčků. Mohla jsem i hodně rozdávat. Postupně jsem je rozsazovala, aby měly dostatek místa k růstu. Během několika málo let jsem se propracovala až k opravdu silným sazenicím, které měly šanci ustát podmínky našeho pozemku.
Od samého začátku jsem používala jen truhlíky. Pěstování v malých květináčcích jsem už dávno opustila, protože oproti truhlíkům mnohem rychleji vysychají a hlína v nich se začne dříve přehřívat. Ztráty rostlinek při nedokonalé péči jsou tak mnohem větší. Napřed byly tedy rostlinky v truhlících velmi nahusto, pak řidčeji, až nakonec truhlík obývaly třeba jen čtyři kusy.
Důležité je semenáčkům dopřát dobrou výživu, což jsem zpočátku trochu podcenila. Je to podobné, jako u malých dětí – kvalitní výživa zajistí správný vývoj. V tomto směru tedy není vhodné jakkoliv šetřit. Pořádná dávka vyzrálého kompostu přijde zelené mládeži určitě vhod.
Pokud přemýšlíte, jestli se vydat cestou vlastního množení, je dobré zvážit jednu věc, a tou je ČAS. Jestliže potřebujete co nejdříve zasadit například větrolamy nebo rostliny s plody určité kvality, rozhodně je lepší vyrazit do zahradnictví a vše potřebné si nakoupit. Pěstovat další rostliny ze semínek můžete dělat souběžně a použít je pro další fáze výsadby. A samozřejmě jen v případě, že vás tato činnost baví.
Samostatnou kapitolou je množení pomocí řízků, neboli množení vegetativní. Všechny rostliny se takto množit nedají, protože ne každá rostlina je schopná ze své větvičky zakořenit. Velkou výhodou řízkování je to, že se přenášejí vlastnosti rodičovské rostliny. Je možné takto namnožit konkrétní odrůdy s jistotou, že výsledná rostlina bude vypadat a chutnat úplně stejně. Navíc jde o poměrně rychlý způsob, jak získat během krátké doby silné sazenice.
Pro tyto účely jsem si před pár lety pořídila šikovné pařeniště se samootevíracím mechanismem. Na podzim stačí nastříhat větvičky oblíbených keřů, zapíchat je do kypré hlíny v pařeništi a udržovat ve vlhku. Na jaře máme nové, zakořeněné rostliny. Letos si tímto způsobem množím růži jablečnou, meruzalku, můj oblíbený angrešt a několik starých odrůd rybízu.
Jen je dobré si v zápalu nadšení nestrhnout na hlavu skleněné křídlo pařeniště, tak jako se to nedávno podařilo mně. Už v dětství mi rodiče říkali, že jsem tvrdohlavá, a tak to opravdu je. Naštěstí. Rozbilo se jen tlusté, pevné sklo. Zahradní začátečníky ale můžu ujistit, že množení rostlin obvykle nebývá takhle nebezpečné :)
Vztah člověka k rostlinám vypěstovaných z řízků je také osobní. Přece jen ale ne tak hluboký, jak tomu bývá u semenáčků.
Když člověk drží v ruce malé semínko, ve kterém je "schovaný" celý keř nebo dokonce strom, je to úžasný pocit. Kolik informací v něm musí být! Jaká životní síla, jaký potenciál! Stačí ho zahrnout do hlíny a ono se samo probudí k životu. Nemusíme mu radit, jak má růst, kvést a přinášet plody. A to je fajn, no ne?
Na závěr mi dovolte malou básnickou kreaci, inspirovanou písní ze známého českého filmu o stvoření světa:
Milujte se a množte se,
vždyť svět je teprv chvíli,
milujte vše a množte to,
ať krása roste z hlíny! :)
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková