Náš "dokonalý" pozemek

Dokonalé místo pro život jsem si představovala asi takhle: krásné, tiché, uprostřed zdravé přírody, daleko od měst a hemžení lidí. Žádná civilizace na dohled.

Při hledání takovéhoto místa jsme narazili na příjemný pozemek na kraji malé vesničky. Hned jsme věděli, že je to přesně místo pro nás. Cítili jsme se tam jako doma. Obzvlášť nás okouzlil široký výhled na údolí, lemované hřebeny zalesněných kopců. Zanedlouho byl tento pozemek náš.

Co na tom, že součástí širšího okolí je pár "detailů", které mé původní představě tak úplně neodpovídají? Vlastně je to až komické, jaké všemožné projevy civilizace kolem naší zahrady vykukují.

Zaprvé, nebýt velké továrny v okrajové části našeho výhledu, ani bychom nevěděli o osmnáctitisícovém městě v těsném sousedství naší obce. Je to město příjemné, jen kdyby z místní cementárny neunikalo tolik prachu. Naštěstí u nás na kopečku hodně fouká, takže snad dýcháme vzduch čistý.

Dále, podél údolí vede hlavní železniční tah. Máme tudíž možnost v dálce sledovat celé spektrum vlaků, od osobáků až po pendolina či regiojety. Já ale vnímám vlaky tak trochu jako součást krajiny. Po setmění je hezké pozorovat ty dlouhé provázky světýlek, jak se posunují údolím.

K večeru, když se zvedá vlhkost vzduchu a zvuky se šíří lépe, slyšíme tyto vlaky i navzdory velké vzdálenosti docela zřetelně. Nevadí, zvuky vlaků v nás vyvolávají příjemné vzpomínky na cestování do neznámých dálek. Časem je v plánu vybudovat ještě mezi původní tratí a naším pozemkem prý tišší dráhu vysokorychlostní.

Naštěstí se nemusíme obávat, že by rychlodráhu postavili moc blízko našeho pozemku. To nepřipadá v úvahu - tam už je prostor zcela vyhrazen pro plavební kanál Odra-Labe-Dunaj (viz článek O pomíjivosti zahrad).

Tento plánovaný kanál ale nijak neohrožuje existenci sportovního letiště na takřka dokonale rovném dně našeho údolí. Vzdušný prostor tak za hezkého počasí brázdí letadélka všemožných typů a barev, včetně větroňů. Přímo nad naší zahradou vede, zdá se, jedna z hlavních letových tras. Máme tak příležitost sledovat tyto krásné rachotící stroje opravdu zblízka. Zvláště tréninky letecké akrobacie nám doslova berou dech :)

To jsou tedy všechny civilizační vlivy v okolí naší zahrady. Ne, pardon, málem bych zapomněla na dálnici, která naši zahradu jistí ze severu, asi 2 km vzdušnou čarou. Když jsme pozemek kupovali, ještě tam nebyla, teprve se na ni vozil štěrk z blízkého lomu.

Dálnice ale pro nás byla naprosto neškodnou věcí oproti faktu, že kvůli její rychlejší výstavbě chtěli přesně středem našeho pozemku vybudovat silnici. Po té by to přece měly ty desítky plně naložených náklaďáků k dálnici o kousek blíž. Tuto akci nakonec zabrzdil nedostatek financí. Jaké by to asi bylo - přecházet ze zeleninové zahrádky do sadu po přechodu pro chodce?

Mimochodem, když se ze západního směru ozve dunivý zvuk výbuchu, není třeba se lekat. To jen v blízkém lomu odstřelují skálu :)

Možná jste během čtení získali dojem, že má náš pozemek k dokonalosti hodně daleko. Je to ale jen dojem. Kupodivu, žádný z výše popsaných vlivů do naší zahrady přímo nezasahuje. Přes všechno, co se kolem odehrává, je naše zahrada malým rájem na zemi. Nic neubírá na její kráse a neruší pohodu, kterou na ní zažíváme.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková