Moje zahradní sny

Patřím mezi lidi, kteří pro své spokojené fungování potřebují mít velké sny a plány. Jít si za něčím opravdu nádherným. Kromě spokojené a šťastné rodiny se moje největší sny týkají zahrady.

Od chvíle, kdy jsme koupili náš pozemek, toužím po tom, proměnit toto původně holé pole v nádhernou přírodní oázu. Ve zdravé, voňavé místo s bujnou zelení a příjemnou atmosférou, kde to kypí životem, a kde vládne přírodní rovnováha. Často si představuji, jak se v budoucnu piloti sportovních letadel (které často nad naším pozemkem přelétají) budou podivovat nad tím, jaké je to tam mezi lány polí nezvykle zelené a živoucí místo :)

Náš pozemek však nemá pro tyto plány zrovna ideální předpoklady.

Naším největším problémem je bezpochyby sucho. Pozemek se nachází v suché části Moravy, navíc ještě v tzv. srážkovém stínu. Když všude okolo prší, nám se déšť většinou vyhne. Nemáme ani šanci, že by na náš pozemek voda odněkud přitekla a my bychom si ji tak mohli sbírat do svejlů. Jsme totiž na vršku kopce. Ani na původně plánovanou vodu ze studny už spoléhat nemůžeme - šance na ni je kvůli speciálnímu půdnímu podloží mizivá.

Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že náš pozemek je kompletně oddrenážovaný. Ta trocha vody, která u nás naprší a poté se i vsákne do hlubších vrstev půdy, odputuje trubkami pryč. I přes snahu drenážky najít a přerušit je (pozor, oficiálně je to zakázáno) se nám to zatím nepodařilo, a to ani s pomocí bagru.

K úspěšnému hospodaření na pozemku nepřispívá ani fakt, že je to doslova "větrná hůrka". Vítr se tudy prohání velmi často a pěkně rychle. Kromě jiného tak vysušování pozemku ještě prohlubuje. Po zkušenostech s výsadbou větrolamů dávám za pravdu autorovi výroku: "Nejpomaleji rostou větrolamy tam, kde jsou nejvíce potřeba."

Půda je na naší zahradě zhutnělá, jílovitá, úplně v ní chybí humus. V létě ztvrdne na kámen. Původní majitelé půdu po mnoho let prolévali chemickými hnojivy a podobnými neřádstvy, takže pozemek byl v prvních letech do značné míry obsazen pýrem, bodláky a podobnými silnými plevely. V kombinaci se suchem a větrem se vůbec nelze divit tomu, že vše zasazené zde roste opravdu hóóódně pomalu.

Naštěstí permakultura nabízí mnohé promyšlené strategie, jak nepříznivé podmínky zvládat. Náš pozemek je tedy ideálním místem pro ověření, že tyto strategie opravdu fungují. Místo s potenciálem hodně se toho naučit.

I tak je uskutečňování takových ambiciózních plánů asi vhodné pouze pro snílka zkříženého s dobrodruhem. Je k tomu potřeba velká vytrvalost a trpělivost. Jasně, že se člověk nadře, ale je to práce nádherná, pro mě rozhodně práce snů.

Máloco je pro mě smysluplnější a uspokojivější, než právě takováto místa přivádět zpět k životu, kráse a přírodní harmonii.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková