Moje jaro s PAMPELIŠKOU
Před nedávnem jsem měla takové "cizokrajné" období. Ne že bych cestovala do cizích zemí, ale často jsem si připravovala čaj z bylin, které vyrostly velmi daleko od nás. Třeba v Amazonii. Už jen jejich názvy, třeba pralesní máta nebo motýlí květ, mě hřály u srdce a rozechvívaly mé dětské touhy po dobrodružných výpravách přes moře a oceány.
Koncem zimy jsem ale znenadání dostala chuť vrátit se k našim domácím bylinkám. Třeba k té snad nejobyčejnější, k pampelišce. I já žiju obyčejný život, a tak jsem si říkala, že by nám to spolu mohlo krásně ladit.
Píše se, že pampeliška má obrovské množství léčivých účinků. Například je ideální jako součást jarní kúry na očistu těla. Nebo k podpoře životní síly. Tak to se mi právě hodí, řekla jsem si. Pro letošní rok mám v plánu hodně zahradního tvoření, tak si k tomu hezky připravím tělo.
Ke konci zimy jsem začala s dvouměsíčním popíjením čaje ze sušeného kořene pampelišky. Ten je považovaný za nejléčivější část celé rostliny. Silné kořeny pampelišek dokážou pronikat do velkých hloubek, kde do sebe naberou cenné látky. Třeba hořčík, který se v horních vrstvách půdy vyskytuje už jen velmi málo.
Jakmile pampelišky na jaře vyrašily, trhala jsem si jejich mladé lístky a přidávala je do svých mixovaných zelených nápojů. U nás se pampelišky považují za obtížný plevel, kdežto třeba ve Francii a Anglii se běžně pěstují jako zelenina. Listy jsou sice nahořklé, ale výjimečně zdravé. Kromě jiného prý podporují mozkovou činnost, kterou uvádějí do psychické pohody. I to mě láká.
Když pampelišky začaly kvést, přidala jsem do svého jídelníčku i jejich květní stvoly – ony zelené trubičky. Když jsem byla malá, můj tatínek nabádal mě a mé sourozence, abychom jich každý den několik snědli. Nejlépe těch ještě neodkvetlých, protože jsou nejkřehčí. Názorně nám ukazoval, jak si na nich můžeme pochutnat.
Pro mé dětské chuťové pohárky ale byly hořké až příliš. Teď už mi to problém nedělá a ráda si denně pro zdraví pár pampeliškových trubiček dám. Však to ve svých knihách radí i známá bylinářka Maria Treben.
V době mého dětství bylo ale naprosto nezvyklé něco takového jíst. Bylo to považováno za velmi nepatřičné. Ale protože můj tatínek je od povahy srandista, schválně pampeliškové trubičky trhal a pojídal před příbuznými i kolemjdoucími, čímž je vyváděl z míry.
Ani já si trubičky nekrájím do salátu. Jím je jednoduše stylem "á la králík". Trubičky si utrhnu a rozkoušu je přímo na místě. Líbí se mi, jak jsou křupavé. Pokaždé se bavím představou, že přesně takhle je pojídali dědovi králíci, kterým jsme je nosívali jako lahůdku.
Jen pozor na mléčnou tekutinu, kterou trubičky i listy po utrhnutí roní. Dotkne-li se oblečení, zanechá tam těžko odstranitelnou skvrnu. Než se do pojídání pustíme, je dobré ochutnat napřed jen trošku a vyzkoušet si, jestli se to našemu tělu líbí. Ve vzácných případech totiž může šťáva pampelišky způsobit alergii. Každopádně, při pojídání všech pampeliškových částí platí obecné pravidlo – všeho s mírou.
Hořká chuť pampelišky možná mnohé lidi odradí. Ona ale nějaká ta hořkost k životu prostě patří. V případě pampelišky je vyvážena krásou jejich květů a silnými léčivými účinky. Také potenciálem vytvořit sladký sirup, zvaný pampeliškový med. Ten není jen obyčejnou pochutinou, ale obsahuje léčivé látky, stejně jako pampeliškové květy.
Letos jsem po dlouhé době dostala chuť zase si ho uvařit. A to přesně na první májový den. Vsadím se, že bude mít i nějakou tu kouzelnou moc navíc. Jen těch láskou opojených včel, co se po květech procházelo! Sama pro sebe jsem si ho tedy nazvala prvomájovým lektvarem. Tmavou barvu získal díky sušené cukrové třtině, kterou jsem při vaření z poloviny nahradila cukr.
Co jsem až do nedávna netušila je, že z pampeliškových květů se dá uvařit i čaj. Hned napoprvé mi zachutnal. Krásně voní, typicky pampeliškově. A protože vůně dokážou probudit zasuté vzpomínky, hned se mi vybavilo, jak jsem jako malá ráda pletla z pampelišek věnečky. Asi si zase půjdu nějaký uplést.
Je půlka května a pampelišky už brzy odkvetou. Jsem ráda, že jsem celé tohle jarní období krásně využila a takto jednoduchým způsobem si zregenerovala své tělo. Znatelně mi přibylo fyzických sil, což se mi bude velmi hodit. A to vše úplně zadarmo.
Říká se, že vlastnosti rostliny při její konzumaci přecházejí do člověka. Myslím, že u pampelišek je to houževnatost. Jsou to rostliny odolné, zdravé a mimořádně životaschopné. Nebylo by fajn mít tyto vlastnosti i ve své vlastní lidské výbavě?
Jak tak o tom přemýšlím, řekla bych, že tato divoká bylina je po všech stránkách dokonalá. Tedy, až na jednu jedinou "vadu" a tou je, že není vzácná. Máme jí tu takové záplavy, že jí vlastně ani nevěnujeme dost pozornosti. Když si ale představím, že by zmizela z povrchu zemského, málem se mi podlomí kolena. No řekněte sami – co by to bylo za svět bez zářivě žlutých pampelišek?
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková