Mirabelka Nancyská

Vždycky jsem ráda ochutnávala mirabelky různých barev a chutí, které jsem si trhala v přírodě, většinou v mezích a podél cest. Některé byly dobré, některé kyselé nebo mdlé, jen zřídkakdy jsem narazila na plody chuti opravdu výborné.

Věděla jsem, že semenáčky mirabelek, přesněji řečeno myrobalánů, si ponechávají vlastnosti rodičovské rostliny. To znamená, že kdybych si v přírodě našla keř, jehož plody by mně chutnaly tak moc, že bych je zatoužila mít na své zahradě, stačilo by zaset pecku z jeho plodu a vyrostl by mi keř s plody stejné chuti.

Takový byl i můj plán. Časem sice myrobalány vyrostou v obrovské keře s rozsáhlým a tak trochu dravým kořenovým systémem, ale nevadí, místa na pozemku je dost i pro tyto obry. A pár keřů s dobrými plody v okolí už jsem měla vytipovaných.

Než jsem se ale k tomuto činu odhodlala, náhodou jsem narazila v jedné staré ovocnářské knize, čerstvě vyřazené z místní knihovny, na zmínku o staré francouzské odrůdě mirabelky s názvem Nancyská. Prý má skvělou chuť, je úrodná a navíc vysoce odolná proti virové šarce. To mě zaujalo. Na obrázku mi její plody připomínaly právě ony mirabelky z naší krajiny, které jsem toužila na zahradě mít. Na pohled se mi velmi líbila - jakási obyčejnost, skromnost a veselost v jejím vzezření si získaly moje sympatie. Hned na podzim jsem si ze zahradnictví odnesla krásnou silnou sazenici právě této odrůdy a pěstování semenáčků jsem prozatím odložila.

Už po pár letech se stala uznávanou a ceněnou součástí našeho ovocného sadu. Plodit začala brzy, a tak jsem si mohla ověřit pravdivost tvrzení o její chuti. Kniha nelhala, její chuť je opravdu vydařená - hodně sladká, vyvážená, aromatická. Plody mají v plné zralosti hezkou zlatožlutou barvu a úplně lákají k snězení.

Navíc je tato odrůda hodně úrodná a pravidelně plodí. Zrovna letos, kdy tady u nás není po švestkách ani vidu, mirabelka nancyská je, jako obvykle, plná žlutých kuliček.

Co na této odrůdě oceňuji opravdu hodně je fakt, že pecky jsou lehce odlučitelné od dužniny, lidově řečeno - jde dobře od pecky. A to u mirabelek vůbec není obvyklé. Proto se dají plody dobře využívat i ke kuchyňskému zpracování - do buchet, ovocných knedlíků, marmelád, kompotů či k sušení.

Já osobně ji ráda zavařuji, a to zcela bez cukru. Na rozdíl od běžných mirabelek nevznikne kompot kyselý, ale pěkně slaďoučký. Samozřejmě jen pokud se plody sklidí v plné zralosti. Stejně pozitivní zkušenosti mám se sušením vypeckovaných plodů - vzniklé křížalky jsou sladké přímo mimořádně. Rychle a dobře se suší, a to i díky tomu, že jsou menší velikosti. Nejraději je mám ale stejně jen tak, utržené přímo ze stromu do pusy. Na rozdíl od planých mirabelek se mi jen tak nepřejí.

Mirabelka nancyská dozrává od poloviny srpna, a tak si člověk ještě stihne osladit konec letních prázdnin. Píše se, že plody jde dobře sklízet setřásáním, ale to jsem ještě nezkoušela. Vím, že by to šlo rychleji, ale zatím si užívám láskyplného trhání kuličky po kuličce hezky do košíku :)

Tato osvědčená a léty prověřená odrůda se běžně prodává v podobě stromku, ne keře, jak jsme u planých myrobalánů zvyklí. Roste bujně a vytváří široce kulovité koruny. Je tedy dobré nechat jí hodně prostoru, aby měla dostatek slunce, a aby vzduch kolem ní mohl volně proudit. Tuto mirabelku jsem viděla v několika zahradách už vzrostlou a opravdu, průměr koruny dosahoval kolem osmi metrů. Dobrou zprávou je i skutečnost, že je samosprašná a nepotřebuje tedy žádného opylovače.

Ne že bych zcela upustila od plánu vypěstovat si vlastní semenáčky mirabelek posbíraných v přírodě. Vlastně jich mám momentálně ve své množírně několik truhlíků. Nedělám to už ale z důvodu, že bych potřebovala na své zahradě mirabelku s opravdu výbornou chutí. Takovou už mám - ušlechtilou Francouzku 'Mirabell de Nancy', jak zní přesný název mirabelky Nancyské.

Rozhodně neplatí, že bych si už nevážila všech těch úžasných mirabelkových keřů, tak typických pro naši krajinu. Ráda je budu sázet třeba do přírodně laděných remízků či nepropustných živých plotů. I nadále si budu užívat rozmanitosti chutí jejich kulaťoučkých plodů při svých toulkách přírodou.

Ale přece jenom, co se chuti týče, proč by se měl člověk spokojit s trabantem, když může mít doma mercedes? :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková