KORDIA - příběh třešňové odrůdy
Každá odrůda má svůj příběh. Příběh toho, jak vznikla. Vždycky je za ní konkrétní člověk, který ji buď vyšlechtil, nebo ji třeba objevil jako náhodný semenáč. Tyto příběhy mě zajímají. Stromy se tak pro mě stávají více osobitými. A pokud je způsob jejich vzniku něčím neobvyklý, pak o to víc. Právě takový příběh má třešeň s názvem KORDIA – krásná česká odrůda, kterou máme tu čest mít na své zahradě.
O Kordii se píše jako o jedné z nejslavnějších českých odrůd. Dodnes se pěstuje v mnoha zemích světa. A čím že si to zasloužila?
Její velké, karmínově červené plody jsou velmi krásné na pohled a zároveň mají špičkovou chuť. A to je velkorysá kombinace. Z mé zkušenosti můžu říct, že je to nejsladší odrůda třešně, jakou jsem kdy jedla. Navíc, plody této pozdní chrupky vydrží na stromě hodně dlouho, aniž by se kazily. I přezrálé si udržují pevnou konzistenci dužniny. Období sklizně tak může být opravdu velmi dlouhé. O kvalitách této třešně svědčí i fakt, že v odrůdových zkouškách jsou nově šlechtěné třešně srovnávány právě s Kordií.
A jak to bylo se vznikem této odrůdy? Vraťme se o několik desítek let zpátky do minulosti. Bývalo běžnou praxí, že si lidé pěstovali semenáčky z pecek, posbíraných z osvědčených stromů v okolí. Maličké semenáčky si pak co nejdříve zasadili do svého sadu na trvalé místo a nechali je důkladně zakořenit. Teprve potom na tyto pláňky naroubovali nějakou kulturní odrůdu.
Tento postup přinášel výhodu v tom, že stromek nezažil šok z přesazení a zničení části kořenů. Proto byla velká šance, že strom bude po celý svůj život odolnější a celkově vitálnější.
Spoustu takovýchto třešňových semenáčků vypěstoval na konci války pan Šmeral z Petrovic u Hradce Králové. Dělal to tak každý rok a prodával je v širokém okolí jako mladé podnože pro pozdější přeroubování. A tak se dostaly i k panu Černíkovi, který v roce 1946 zakládal u Těchlovic třešňový sad. Dnes už nikdo neví proč, ale některé z těchto semenáčků zůstaly bez roubů nebo se na nich rouby neujaly. Prý bylo toho roku velké sucho.
Semenáčky rostly dál, až nakonec přinesly plody. Velkým překvapením bylo, když jeden ze stromků vytvořil třešně tak velké a krásné, že se to jen tak nevidí. I jejich chuť byla fantastická. Navíc se ukázalo, že tyto plody za deštivého počasí praskají mnohem méně, než bylo u ostatních odrůd obvyklé.
A jak už to tak bývalo zvykem, sousedé si začali z tohoto stromu brát rouby. A tak se tato třešeň, pod původním názvem ,Těchlovická dvě', začala šířit v zahradách a také v sadech družstevníků. Postupně se dostala do všech třešňových oblastí republiky. Nakonec, už jako ,Kordia', i do řady států Evropy, kde je řazena mezi špičkové odrůdy.
Když jsem si o této třešni četla v knize "Příběhy slavných odrůd" od Pavla Chobotského, byla jsem překvapená. Měla jsem za to, že právě tato vynikající odrůda je výsledkem mnohaletého šlechtění. Že vznikla díky mimořádně rozvinuté intuici šlechtitelů, kteří mezi stovkami nebo i tisíci semenáčky, pro laika prakticky identickými, rozpoznají nadějné jedince.
Tahle "noblesní aristokratka", jak jí soukromě říkám, nebyla kupodivu šlechtěna vůbec. Dokonce nebyla určena ani pro vlastní samostatný život jako semenáč. Měla sloužit jen jako obyčejná podnož, která bude pouhým držákem pro korunu jiné odrůdy. Skoro až nedůstojné, že?
Znamená to ale, že i vznešená krása a ušlechtilost může vyrůst tam, kde by to nikdo nečekal. A to je hezká představa.
Když přijdu k naší Kordii a trhám ty nádherné, slaďoučké plody, často si vzpomenu na tento příběh. I teď, když v teple svého domova otevírám sklenici třešňového kompotu, myslím na to, jaké šťastné náhody této odrůdě přály. Slavnostně nabírám první lžíci a v duchu posílám svůj dík oběma pánům zahradníkům, kteří se o tuto třešňovou krásku zasloužili.
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková