JAPONSKÉ TOPOLY aneb sláva rychlosti!

Kdybych měla najít pro japonské topoly nějaké přirovnání, nazvala bych je formulí 1 rostlinného světa. Mají totiž schopnost fantasticky rychle růst. Mezi stromy naší zahrady si drží jasné prvenství, a to s velkým náskokem před všemi ostatními. A právě tato jejich kvalita byla důvodem, proč jsme se rozhodli si je zasadit.

Na naší větrné hůrce jsme hned v prvním roce zjistili, že nutně potřebujeme větrolam. Pobývat celý den na větru s malinkými dětmi nebylo vůbec příjemné. Chtěli jsme tedy co nejrychleji vytvořit závětří alespoň na malé, nejvíce obývané části zahrady.

V té době byly u nás japonské topoly žhavou novinkou a propagovaly se jako ideální rostlina do rychle rostoucích živých plotů. Rozhodli jsme se je vyzkoušet a vytvořit z nich dočasný větrolam. Zasadili jsme řadu topolů ze severní a západní strany, odkud foukalo nejvíce. Těšili jsme se, že nám rychle vytvoří vytoužené závětří na zatím holém pozemku.

Do budoucna jsme toto místo chtěli mít chráněné živým plotem z kvetoucích a plodících keřů. Proto jsme podél řady topolů, asi dva metry od nich, zároveň zasadili i řadu těchto keřů. Až povyrostou, topoly skácíme. Vypadalo to celé jako dobrý nápad.

Sázení bylo velmi snadné a dokonce i zábavné. Jelikož jsme zrovna byli ve velké časové tísni, sázeli jsme poněkud netradičně - kladivem. Tímto nástrojem jsme nakoupené řízky v podobě krátkých, pevných klacíků zarazili skoro celé do měkoučké jarní hlíny. Pevné pupeny to naštěstí vydržely a všechny řízky do jednoho se ujaly. Na doporučení prodejce jsme je sázeli třicet centimetrů od sebe.

Dokonce nebylo ani potřeba vyrůstající výhony chránit pletivem. Věděli jsme, že japonské topoly okusem netrpí. A opravdu, parta místních zajíců nad topolovými výhonky doslova ohrnula nos.

I na našem hodně suchém pozemku rostly topoly jako o závod. Navíc ještě krásně vypadaly. Jako mladé stromky měly mimořádně velké listy. Z těchto zelených solárních panýlků získávaly hodně energie pro svůj růst. Za několik málo let nám vytvořily příjemný zahradní koutek, ve kterém si i za větru a letního vedra mohly naše malé děti dlouho a spokojeně hrát.

Jen mi bylo trošku líto, že se tyto stromy nedaly později využívat i jako šplhací stromy pro děti. Jejich větve jsou totiž velmi křehké a snadno se odlamují od kmene. To bych ale chtěla už příliš. Japonští vědci tohoto křížence nevytvářeli pro kvalitní pevné dřevo, ale pro rychlý přísun velkého množství dřevní hmoty pro papírenský průmysl. V podobě tohoto křížence se jim podařilo úspěšně zkombinovat vlastnosti evropského topolu černého a asijského topolu maximowiczova. V křížení se dále pokračovalo, a tak tu dnes máme více typů těchto rychle rostoucích stromů. U nás se označují souhrnným názvem japonský topol.

Byly vyšlechtěny tak, aby fungovaly v podobném duchu, jako třeba závodní auta. Jsou schopné podat obrovský výkon během krátkého času. Tomu ovšem odpovídá i spotřeba paliva. V tomto případě vody a živin.

Však mi také po pár letech začalo být divné, že keře podél řady topolů nějak slabě rostou. Arónie prořídly a jejich plody se viditelně zmenšily. Jinde mohutné a husté muchovníky se u těchto topolů držely v podobě nízkých keříků s pár větvičkami. Další druhy keřů na tom byly podobně. Dokonce i mladé břízky ve vzdálenosti deseti metrů od japonských topolů rostly oproti ostatním podezřele pomalu.

A tak jsem tehdy jako zahradní začátečnice pochopila, že široký a dravý kořenový systém topolů dokáže stahovat vodu ze širokého okolí. Že funguje doslova jako vysoušeč půdy. Bylo jasné, že topoly se musí vykácet. Jinak nebude mít živý plot z keřů šanci vyrůst.

Než jsme se k tomu v našem tehdy hektickém životním období dostali, topoly nám vyšplhaly málem až do nebes. Dospěly, což znamenalo, že začaly kvést. Nezasvěceným prozradím, že kvetení topolů vypadá podobně jako sněžení. Z vysokých korun se snášejí statisíce bílých chmýříček s malými semínky. Záplavy topolových semenáčků v okolí se ale obávat nemusíme, protože japonské topoly se semeny rozmnožovat neumí. Chmýříčka při větru doletí i do značné dálky. Okolí je pak jimi pokryté podobně, jako když napadne vrstvička sněhu.

Vypadá to sice romanticky, ale jen dokud si člověk neuvědomí, že si sousedé právě vybudovali velký zahradní bazén. Je naprosto jisté, že nebudou nadšeni, když se jim vodní hladina pokryje tímto chundelatým materiálem. A tak jsme se do kácení pustili hned následující zimu.

Když pominu jeden pocuchaný muchovník a ulomenou část nadějně rostoucí hrušně, kácení topolů proběhlo dobře. Člověk se učí. Teď už víme, že u dočasných stromů (třeba těch na dřevo) je dobré si dopředu promyslet, kam je později budeme moci skácet. Jinak se může stát, že prostě nebude kam. Všude už bude nějaká výsadba, kterou si nebudeme chtít poškodit. Také jsme zalitovali, že jsme topoly nechali vyrůst tak vysoko. Letová dráha padajících stromů byla zapeklitě dlouhá.

Pokácením ale soužití s japonskými topoly zdaleka nekončí. Strategií těchto stromů totiž není jen fantastická rychlost růstu, ale i snadná obnovitelnost sebe sama. Z pařezů znovu a znovu vyrůstá množství nových výhonů, do kterých kořeny dávají veškerou svoji sílu. Vznikne tak nový, vícekmenný strom.

Kdybychom z výhonů ponechali jen jeden, vyroste klasický topolový strom. Poroste hodně rychle, protože ho bude vyživovat už velký kořenový systém. To je velmi výhodné při pěstování stromů na dřevo. Zasadíte jen jednou a pak přibližně třicet let můžete sklízet, vždy třeba po šesti letech.

To ale není náš případ. Tato část pozemku se pro pěstování dřeva nehodí, a tak se pokoušíme s topoly natrvalo rozloučit. Všechny vyrůstající výhony z pařezů vyřezáváme. Situace je ale složitější. Po skácení se začaly objevovat mladé topolové stromečky i v okruhu až pěti metrů kolem pařezů. Zřejmě je tento strom schopen v nouzi vytvořit i výhony z kořenů, které rostou u povrchu půdy.

Kdyby byla kolem pařezů jen volná travnatá plocha, mohly by se vyrůstající výhony jednoduše přejet sekačkou. Ony ale vyrůstají porůznu i mezi keři živého plotu, a proto je třeba uštípnout každý jednotlivý výhon zvlášť. Je to práce navíc, se kterou jsme nepočítali. Musíme situaci dobře hlídat, abychom za pár let nemuseli řešit další desítky stromů a posléze také jejich nové výhony z pařízků.

I přes všechny tyto starosti ale nelze jinak, než životaschopnost topolů obdivovat. Tyto stromy jsou jako jedny z mála schopny zakořenit přímo ze svých větviček a také ze silnějších větví. Po zimním kácení jsou ještě dlouho schopny života. I po několika měsících začnou na jaře rašit, jako by si nevšimly, že už nejsou napojeny na kořeny stromu. Ještě že mě nenapadlo použít větve čerstvě skácených topolů jako výplň do hlubokých záhonů!!

Teď nám nezbývá, než opakovaně odstraňovat výhony jak z pařezů, tak z jejich okolí. Netuším, jak dlouho to bude trvat. Tyhle zelené velikány jsem měla moc ráda a za mnohé jim vděčíme. Mohutné kořeny topolů nám krásně provzdušnily jílovitou zem, z pařezů se časem stane nová půda, hromady spadaného listí dodaly humus naší zahradě. Upřímná vděčnost je na místě.

A co jsem se od japonských topolů naučila? Že sázet stromy bez dobré znalosti jejich vlastností se nevyplácí. Zvláště u těchto topolů je potřeba dobře zvážit, kam přesně je zasadíme. A jestli vůbec. Protože stejně, jako závodní vozy F1 nepatří do každé garáže, ani japonské topoly nepatří do každé zahrady.

Pokud se ale pro tyto krásné stromy rozhodnete a zasadíte si je na vhodné místo, čeká vás uchvacující zážitek z rychlé jízdy. A právě o to u japonských topolů jde.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková