Jak jsme začínali aneb na vlnách nadšení

Jen těžko dokážu vyjádřit, jak moc jsem toužila mít svůj vlastní pozemek. Zahradnickou teorii už jsem měla v malíčku, jen mít kde to všechno vyzkoušet. Když měla naše dcerka rok, podařilo se nám získat hektar holého pole, a to třicet kilometrů od našeho bydliště.

Celý týden jsem se těšívala na víkendy, až budeme moct na pozemek vyrazit. Co na tom, že to pokaždé byly úplné manévry. Naskládat se do auta i s kočárkem, jídlem na celý den, plínkami, hračkami, náhradním oblečením, plus k tomu sazenice a vodu na zalití. Na zahradě měla každou chvíli dcera hlad, chtěla se nosit, něčím se polila, nebo byla ospalá a bylo potřeba ji "udrncat" dalším ježděním v kočárku. A za hluboké tmy zase zpátky. Práce bylo tolik, že odjet před setměním se nám podařilo až po několika letech, a to navzdory naší vytrvalé snaze to alespoň jednou dokázat (lépe se přece jenom balí za světla, než s čelovkou :) Na zahradě zatím nebylo žádné zázemí. Po roce k nám ještě přibyl malý syn a naše zahradní výjezdy se tím staly ještě dobrodružnějšími.

Byla to doba přímo zběsilá. Ale bavilo nás to a měli jsme radost z každé sazeničky, která se nám na zatím nehostinném pozemku ujala. Je až neuvěřitelné, jaké množství energie dokáže nadšení vytvářet. Kolik v sobě člověk díky němu najde fyzických sil a vytrvalosti!

Celé to sledovali rodiče mého manžela a nebyli z toho moc nadšení. Prý proč tak blbneme a dřeme se, když si můžeme ovoce a zeleninu koupit? Byla to doba, kdy tyto potraviny byly velmi levné, teprve začínaly vznikat první biofarmy a permakultura u nás byla téměř neznámým pojmem. Tvoření velké ekozahrady považovali za zbytečné.

Nenechali jsme se ale odradit a pokračovali jsme v práci. Náš nechráněný jižní svah nám nabízel samé delikatesy - velká vedra, sucho a silný vítr. Větrolamy a stromy pro stín jsme teprve vysazovali. Půdu máme těžkou, jílovitou, takže kopání těch mnoha desítek děr pro stromky a keře nám dávalo docela zabrat. Všechny rostliny jsme navíc museli balit do pletiva, plot zde zatím nebylo možné postavit. Vzhledem k velikosti pozemku jsme se také pěkně nachodili.

Po každém sázecím dni jsem se sice cítila fyzicky unavená, ale zároveň nabitá pozitivitou a chutí do další práce. Radostné, skoro až euforické pocity mě provázely ještě několik následujících dní. Mou častou hláškou bylo slastné: "Už nám to koření!".

Když teď na to vzpomínám, uvědomuji si, že jsem se tehdy chovala jako utržená ze řetězu. Občas jsem si třeba zasázela i v dešti. Ani atmosféra sázení za doprovodu sněhových vloček nebyla k zahození (jen kdyby ty přimrzající sazeničky šly vytáhnout z květináčů). Prošla jsem si i komickými pokusy vyhloubit za letního sucha jámy pro sazenice za použití krumpáče. Úlomky našeho kvalitního jílu ale nebezpečně ostřelovaly okolí :)

Rodiče mého manžela postupně začali oceňovat plody, které naše zahrada vydávala. Navíc, manželova sestra si se svým partnerem pořídili na opačném konci republiky ruinu bývalého zámku a jezdili ho i se dvěma maličkými dětmi o víkendech a dovolených rekonstruovat. Tímto svým činem nás dalece překonali. Od té doby jsme to v naší rodině pro změnu my, kdo je považován za zcela normální :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková