Jak jsme sázely lesík aneb záškoláctví v praxi

Mít svůj vlastní kousek lesa byl pro mě dlouho jen sen. Sice jsme už pár let místo na lesík měli, ale čas ani síla zasadit ho nebyla. S dvěma malými dětmi a třicetikilometrovou vzdáleností mezi zahradou a bydlištěm toho člověk až tak moc nezvládne. Když ale konečně přišel ten správný čas, do přípravy celé sázecí akce jsem se pustila s velkým nadšením.

Fázi vymýšlení mám obzvlášť ráda a s designem lesíku jsem si vyhrála, jak jen to šlo. Zkombinovala jsem stromy dlouhověké s těmi pionýrskými a nezapomněla jsem ani na stromy a keře podpůrné, dodávající do půdy dusík. Na celkem nevelké ploše jsem navrhla příjemně působící seskupení stromů včetně ladně se vinoucí cesty uprostřed a malého paloučku. Byl to sice rébus, ale já si hlavu lámu ráda. A výsledek je myslím perfektní.

Potom jsem zajela na zahradu s kurfem plným dřevěných tyček, s velkým kladivem, metrem a plánkem. Celý den jsem si tam sama vyměřovala a zatloukala kolíky na místa budoucích stromů. Byla jsem ráda, že jsem s sebou nikoho nevzala, nemusela jsem řešit svačiny, mokré oblečení, urovnávat dětské spory,... prostě božský klid jako základ dobré práce :)

Měla jsem i čas na každou tyčku sponkovačkou připevnit předem připravený lísteček s názvem stromu, který se má na vyznačené místo zasadit. Tento postup se osvědčil - když se později sází, nevznikají žádné zmatky. Neřeší se, co kam vlastně patří, a člověk, který akci řídí, nemusí běhat po zahradě s plánkem.

Ještě bylo potřeba koupit sazeničky stromů, mykorhizu pro podporu jejich růstu a vhodné pletivo na jejich ochranu. Slámy na důkladné zamulčování každého stromku jsme měli dost.

Začátkem března bylo konečně všechno připraveno. Zbývala poslední věc - sehnat pomocníky na sázení, sama to nezvládnu. Tohle se ukázalo jako věc nejobtížnější - manžel měl plno práce ve včelíně, děti ve škole a navíc bez sebemenší chuti hrabat se v mokré hlíně. Na sázení byl ale nejvyšší čas. Brzy jarní slunce promění naši jílovitou půdu v nedobytnou pevnost!

V nouzi často přicházejí ty nejlepší nápady. A tak jsem dětem nabídla, že se pojede sázet místo vyučování. V tu ránu jsem měla dvě ochotné brigádnice - svou dceru a neteř. Možná je to trochu nestandardní řešení, ale dětem se ve škole stále říká, jak je důležité sázet stromy a zakládat lesy. Je to ale jen teorie. Já jsem jim připravila výuku praktickou jako doplnění učiva :) Obě děvčata nafasovala do svých žákovských knížek omluvenku na dva dny "z rodinných důvodů" a vyrazily jsme.

Celou dobu sázení jsme měly všechny tři naprosto úžasnou náladu. Užívaly jsme si atmosféru radostného osvobození od školní výuky. To se to pak sázelo! Občas se některá ze slečen podívala na hodiny a s uspokojením poznamenala: "Právě máme angličtinu, dneska zkouší." nebo "Ále, začíná matika". Svého rozhodnutí jsem nezalitovala ani na okamžik.

Náš lesík pomalu, ale jistě roste do krásy. Pokaždé, když k němu zavítáme, vzpomeneme si na tuto naši záškoláckou akci. Už napořád je do nás ta úžasně příjemná atmosféra sázení vtisknutá.

Poznámka na závěr: Asi to mám holt v genech. Dodnes si pamatuji překvapený výraz svého třídního učitele na gymnáziu, když si v mé žákovské knížce přečetl jako důvod mojí několikadenní absence "Trhání jablek na uskladnění" :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková