Jak jsme sázeli rodový strom

Na sázení rodového stromu jsem se velmi těšila. Už dopředu jsem si v hlavě vytvořila scénář, podle kterého by se měla tahle významná událost odehrávat.

Jde přece o zasazení stromu, který bude po desítky let symbolizovat náš rod! Jeho výsadbu je tedy třeba chápat jako veledůležitý, přímo vznešený akt. Všichni členové rodiny, kteří budou na pozemku žít, by se ho měli zúčastnit. Nejlépe v dobrém rozpoložení a s vizí krásné budoucnosti.

Nejprve jsem šla omrknout místo pro strom. Výběru stanoviště je třeba věnovat velkou pozornost. Není nic nešťastnějšího, než zasadit ho na místo, kde bude dříve či později zavazet. Nakonec jsem strávila skoro hodinu přeměřováním všech možných vzdáleností - od budoucího domu, zeleninových záhonů, cesty,...

Mezitím se naše maličké děti zabraly do hry se svými sestřenicemi. Z jejich sousedního pozemku se tak ozývalo radostné dovádění. Věděla jsem, že když je ze hry vytrhnu, úplně jim tím pokazím náladu. A tím i celé sázení. Navíc, moc jsem jim přála, že si tak pěkně užívají společnost svých nejlepších kamarádek.

Manžel si zase odběhl do včelína. Měl tam rozdělanou nějakou práci a chtěl ji do tmy stihnout dokončit. Sázení stromů navíc rozhodně nepatří mezi jeho oblíbené činnosti. Nebudu ho tedy přemlouvat, aby se vrátil a musel se převlékat z celého toho včelařského obleku. Na to mám tohoto dobrosrdečného a veselého člověka příliš ráda.

Takže to vypadá, že budu sázet rodový strom sama. Sice jsem si to takhle nepředstavovala, ale nevadí. Hlavně, ať roste! Kdoví, kdy se sem zase dostaneme.

Pustila jsem se do kopání jámy, ale zjistila jsem, že mě začínají rychle opouštět síly. V té době jsem občas pociťovala následky prodělané boreliózy - silné stavy únavy a výrazné nepohody v těle. Ach jo, proč zrovna teď!

Co to ale vidím - na zahradu zrovna přijíždějí moji rodiče. Věděli, že tu dnes budeme, a tak se za námi chtěli podívat. Když jsem jim popsala tuto svoji prekérní situaci, dali se do přátelského smíchu a prohlásili, že mně s tím pomůžou. Já jsem si raději lehla na zem na velký kus kartonu a odtud sledovala, jak moji rodiče sázejí náš rodový strom. Musela jsem se v duchu smát, jak ta důstojná akce nakonec probíhá :)

Rodiče si dali opravdu záležet. Dobře chápali, jakou hodnotu pro mě tento strom má. V dokonalé svornosti (ne zcela obvyklé :) strom s láskou zasadili, zalili i důkladně zamulčovali.

Nakonec to pro mě silný zážitek byl. Náš dub se pro mě opravdu stal symbolem silného a zdravého rodu, jehož jsem součástí.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková