Jak jsem vymýšlela naši zahradu

Když chce člověk zaměstnat své mozkové závity kvalitní činností, stačí si pořídit velký pozemek a sám si ho kompletně navrhnout. Nejlépe podle principů permakultury. To je hnedka o zábavu postaráno.

Vytvářet návrh celé zahrady bylo dobrodružné a vzrušující. Obzvlášť proto, že tento "obor" byl pro mě zcela nový, zahradní design jsme bohužel na filozofické fakultě nebrali. Byla to opravdová výzva. Kupodivu jsem ani na chvíli nezapochybovala, že to zvládnu. Žádné obavy, žádný strach, prostě jsem věděla, že bude, a že bude krásná.

Pokaždé, když se přede mnou otevírá nová, neprobádaná a pro mě zajímavá oblast k poznávání, cítím silný příliv energie. Ožívám a vrhám se do objevování a zkoumání všeho toho nového. Hltám informace a postupně se tomu snažím porozumět.

Nejdříve jsem si vytvořila seznam stromů a keřů, které bych na zahradě chtěla mít. Byl dlouhý - obsahoval prakticky všechno, co se v našich končinách pěstovat dá :) Přemýšlela jsem, co všechno bude součástí zahrady - ovocný sad, kousek lesa, alej, posvátný hájek, záhonoviště, altánek, ohniště ... Rozplánovala jsem si, kde budou tyto prvky v zahradě rozmístěné, aby to bylo hezké i praktické. Postupně se tak zahrada v mé mysli skládala jako nějaký obraz.

Byla jsem tím natolik zaujatá, že jsem často svému manželovi před spaním dlouze básnila o tom, jak krásná naše zahrada bude. Když jsem ale zjistila, že tyto moje nadšené monology fungují jako spolehlivý uspávací prostředek, trochu jsem to omezila. Ani udivené pohledy kolemjdoucích lidí mě neodradily od pročítání zahradnických příruček při uspávání dcerky v parku před naším panelákem. V jedné ruce držátko kočárku, v druhé knížka. Bývaly to dlouhé hodiny chůze (dcera bez pohybu kočárku zásadně nespala), tak proč je nevyužít?

Občas jsem byla přistižena s téměř dvoukilovou knihou v ruce i u kuchyňského sporáku. Svým maličkým dětem jsem často o zahradě a rostlinách barvitě vyprávěla, a tak ode mě přejímaly i zahradnické názvosloví. Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když se mě syn jednou zeptal: "Mami, jaká je to odrůda auta?"

Postupně jsem také vymýšlela, jak zahradu osázet tak, aby v ní zůstaly zachovány krásné výhledy - největší bonus našeho pozemku. Jak ponechat zahradu dostatečně volnou, a zároveň v ní vytvořit různá zákoutí i bujně zarostlá místa. Pečlivě jsem také vybírala místa, na kterých jsem se cítila obzvlášť dobře, abych tam nechala místo pro lavičku či venkovní ležení.

Mým záměrem bylo, aby se před každým, kdo bude zahradou procházet, postupně otevíraly nové, zajímavé pohledy a místa se zvláštní atmosférou. Aby se s každým novým stanovištěm odkryla trochu odlišná podoba zahrady. Třeba lesní zátiší s kapradinami, pak lehký vzdušný koutek pod břízkou, pěšinka vedoucí porostem lesních jahůdek, romantické posezení s lavičkou mezi růžemi... Chtěla jsem, aby zahrada nebyla lehce přehlédnutelná. Aby v sobě udržovala jisté napětí a probouzela tak v člověku touhu jít dál a nechat se překvapovat.

Samozřejmě jsem se při plánování zahrady mnohokrát i pěkně potrápila. To když jsem něco nemohla vymyslet tak, aby se mi to opravdu líbilo. Občas jsem si říkala, jak je dobře, že jsem neměla čas všechno zasadit hned, protože později, už s více zkušenostmi, jsem to vymyslela o poznání lépe. Teď už vím, že když si něčím nejsem úplně jistá, je dobré se zastavit a prostě si jen počkat na lepší nápad. Ten nakonec vždycky přijde.

Jsem ráda, že proces tvoření zahrady nikdy není definitivně u konce. Zahrada je totiž živý organismus, a to znamená, že se neustále více či méně mění a vyvíjí. Byla by škoda nemoct už dál vymýšlet různá vylepšení, hrát si s detaily a zahradu dotvářet do stále jemnějších nuancí. To by mně pak nezbývalo nic jiného, než pořídit si další kus pozemku, abych si mohla tuhle nádhernou tvůrčí činnost i nadále užívat :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková