BOSCOVA LAHVICE - rezavá lahůdka

Kdyby se mě někdo zeptal, která hruška je dle mého názoru ta úplně nejdobřejší, nezaváhala bych ani na vteřinku. Přece Boscova lahvice!

Jen tak od pohledu by ji člověk mohl snadno podcenit. Rzivě nahnědlá barva plodů nenapovídá, že by mohlo jít o hrušku mimořádné kvality. Její tvar je trošku zvláštní, lahvicovitě protáhlý, jak už napovídá název.

Začátkem podzimu, kdy se tato odrůda sklízí, si můj děda začal vyskládávat pár těchto hrušek na okraj vysoké dřevěné skříně. Pěkně do řady, aby na všechny dobře viděl. V teple na skříni mu dozrávaly rychleji, než ty, které si dal do chladného sklepa. Tam vydržely až do poloviny listopadu.

Každý den si vybral tu nejzralejší, skoro až obřadně si ji nakrájel na kousky a snědl. Pěkně pomalu, aby si ji vychutnal. Já, která jsem vyrostla doslova v nadbytku ovoce ze zahrady, jsem se podivovala nad tím, jak si jich děda cení - každé jednotlivé. Ještě teď mně zlehka přeběhne mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsme jako děti ještě nezralé plody tohoto stromu používali jako munici :)

Co já osobně na této hrušce oceňuji je to, že se dá jíst ve dvou podobách. Když dospěje ke sklizňové zralosti, je sice ještě tvrdá, ale už je krásně slaďoučká a šťavnatá. Právě takto, za chrupava, ji mám nejraději. Postupně, jak dozrává do takzvané konzumní zralosti, její dužnina se stává máslovitou a rozplývavou. Na své si tak přijdou jak milovníci tvrdších hrušek, tak i příznivci máslovek.

Boscova lahvice se velmi dobře hodí i na zpracování, třeba na kompotování či sušení. Výhodou je, že plody jsou i bez probírky poměrně velké, a tak jde práce pěkně od ruky. Letos jsem část úrody převedla do pečené podoby. Příprava je snadná. Hrušky se nakrájejí na libovolně velké kousky, nasypou se na plech, klidně i ve vyšší vrstvě, a malinko osolí. Pečou se ve středně vyhřáté troubě do změknutí. Jejich sladká chuť se pečením ještě zvýrazní a získají i lehoučkou příchuť karamelu. Výsledkem je lahůdka, která sice nevyniká krásným vzhledem, ale uspokojí i skutečné labužníky.

Kdo by to byl řekl, že hruška s tak prvotřídní chutí nevznikla letitou prací šlechtitelů? Příroda nám ji předala už hotovou a dokonalou. Byla nalezena jako nahodilý lesní semenáč před téměř třemi staletími. Z Francie či Belgie (její původ není přesně zaznamenán) se pak rychle rozšířila do celého světa.

Když jsem přemýšlela, který ovocný strom si zasadit tak, abych ho měla co nejvíce na očích, zvolila jsem právě Boscovu lahvici. Líbí se mi pohled na tyto hrušky, jak pevně visí na větvích jako hnědozelené baňky. Plodnost této odrůdy je dobrá a pravidelná, což je skvělé.

Poloha naší zahrady jí vyhovuje, má totiž ráda teplo a dostatečně hlubokou zem. V drsnějších polohách prý plody nedosahují žádoucí kvality. Růst stromu je středně silný, takže nevyroste v obrovitánský strom, jakým některé hrušně mohou být. Odhaduji, že v dospělosti průměr koruny nepřesáhne osm metrů.

U této odrůdy je dobré v prvních letech nezanedbat výchovný řez. Její větve totiž mají tendenci růst neposlušně a vytvářet podivně spletitou korunu. Chápu to jako projev osobitosti a sebevědomí. S takovou kvalitou plodů si může se svými větvemi provádět jakékoliv kejkle, a stejně ji lidé budou rádi pěstovat.

Právě teď, při psaní tohoto článku, jsem si vyskládala svoji vlastní řadu hrušek na poličku knihovny. Třeba se i mně podaří naučit se jíst každou jednotlivou "lahvičku" s takovou láskou a obdivem, jako to uměl můj děda.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková