Bezové mámení

Je překrásný červnový den a já si, po delší době, vyrážím jen tak do přírody. Mířím ke svému oblíbenému místu - zarostlé roklince mezi lány polí, ze které si před lety někdo udělal zahrádku. Tuším, že v tuto dobu tam budou vykvétat kosatce, a ty bych si ráda vyfotila.

Tentokrát jdu úplně sama, což má své výhody - v úplném klidu se můžu mnohem lépe naladit na okolní krajinu. Jakoby s ní splynout. Nikdo neodvádí mou pozornost, která je teď plně zaměřena na svět přírody a na dojmy, které ve mně vyvolává. Nespěchám, všímám si i různých maličkostí, užívám si vůní, barev a živelnosti červnové vegetace.

Cesta k roklince vede podél dlouhé meze, zarostlé keři myrobalánů, svíd, šípkových růží a obrovských černých bezů. Ty jsou právě v plném květu. Žasnu, kolik bezových keřů v naší krajině máme. Tyto jindy nenápadné keře na sebe teď upozorňují spoustou bílých talířkovitých květů, které svítí do dálky.

Nedá mi to a hned vytahuji foťák. Jak jdu podél meze, postupuji od jednoho bezového keře k druhému a fotím si krásné květy i celé keře o sto šest. Co kdybych někdy v budoucnu psala článek o bezu? To by se mi pak fotky mohly hodit. Taková krása a vůně! S radostí nadechuji vzduch plný žlutých pylových zrníček a užívám si tuto voňavou "koupel". Další bude až zase za rok.

Přicházím až na samý konec meze, kde rostou krásně barevné kosatce. Je jich tu jen pár, ale i tak to stálo za to. Udělám si několik snímků a foťák konečně s úlevou vypínám a schovávám do obalu - místo plánovaného relaxu to byl fotografický maraton. Dál si budu užívat přírody už jen napřímo, ne přes hledáček fotoaparátu. Otáčím se k cestě zpět a vytahuji plátěnou tašku na bezové květy, které si teď budu cestou otrhávat.

Jak se tak otáčím, všimnu si ještě jednoho bezového keře, takového malého a oproti těm ostatním nenápadného. Natáhnu ruku po prvním květu, a v tom se mi v mysli objevuje výrazné: "A MĚ SI NEVYFOTÍŠ?" Zarazím se a překvapením zvednu obočí. To nebylo z mé hlavy. Vždyť jsem právě konečně schovala foťák, už mám focení plné zuby. Nemám nejmenší chuť ho zase vytahovat. Navíc, mám pocit, že zrovna tenhle keř mi nemá co nabídnout. Žádná hezká fotka z toho určitě nebude a bezových fotek jsem dnes nadělala už asi milion.

Chvíli se ošívám. Protentokrát se ale rozhoduji neposlechnout hlas rozumu a foťák zase vytáhnu. Poodstoupím pár kroků od keře a scenérie, která se přede mnou otevře, mě samotnou překvapí. Nad bezem se romanticky klene větev mohutného dubu a vedle keře kvetou modré orlíčky - radost pohledět. Aha, říkám si, dobře mně radíš, bezový keříku, tahle fotka bude zajímavá, mnohem hezčí, než u bezů předešlých.

Na zpáteční cestě, ještě překvapená tímto zvláštním zážitkem, se mi vybavuje přísloví: Před heřmánkem smekni, před bezem klekni. A jak jsem tak hezky radostně naladěná, poprvé v životě to reálně udělám. Nikdo kolem široko daleko není, a tak si ani nepřipadám nijak trapně. Toto své pokleknutí chápu jako mé osobní, upřímné poděkování této rostlině.

Vždyť bezy nám toho dávají opravdu hodně - od květů na čaj a šumivé limonády, přes černé plody plné cenných látek na sirupy, likéry či marmelády, až po své dřevo, vhodné třeba na výrobu flétny koncovky. Máme za co být vděční, to je jasná věc.

Přemýšlím dál nad svým zážitkem. Tento malý bezový keř je, zdá se, rostlinou velmi přátelskou a extrovertní. Je mladý, celý život má ještě před sebou, a vypadá to, že má chuť "vyjít si" tak trochu do světa, získat si pozornost a nějaký ten obdiv. Ráda bych mu tohle všechno dopřála, a tak jsem věnovala celý svůj článek právě setkání s ním :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková