Blog

Už se vám někdy stalo, že jste o někoho pečovali tak důkladně, že jste ho tím málem zničili? Mně ano. A to ve velkém stylu :)

Když jsme si před lety koupili velký kus pole, abychom si mohli vytvořit zahradu přesně podle svých představ, hned jsem věděla, že její součástí bude vysokokmenný ovocný sad. Na malém pozemku bychom si to dovolit nemohli. A to by byla velká škoda!

Mít svůj vlastní kousek lesa byl pro mě dlouho jen sen. Sice jsme už pár let místo na lesík měli, ale čas ani síla zasadit ho nebyla. S dvěma malými dětmi a třicetikilometrovou vzdáleností mezi zahradou a bydlištěm toho člověk až tak moc nezvládne. Když ale konečně přišel ten správný čas, do přípravy celé sázecí akce jsem se pustila s...

Už vás někdy kousnul slimák? No vidíte, přece jenom to s nimi není tak zlé. Pojďme se podívat na slimáky trochu jinou optikou.

Na sázení rodového stromu jsem se velmi těšila. Už dopředu jsem si v hlavě vytvořila scénář, podle kterého by se měla tahle významná událost odehrávat.

Dokonalé místo pro život jsem si představovala asi takhle: krásné, tiché, uprostřed zdravé přírody, daleko od měst a hemžení lidí. Žádná civilizace na dohled.

Vždycky jsem se podivovala nad tím, jaké neuvěřitelné množství hudebních melodií existuje. A přitom je k dispozici jen omezený počet tónů. Připadalo mi, že už snad všechno muselo být složeno, ale není tomu tak a asi ani nikdy nebude. Neustále vznikají melodie nové, které nás překvapují svojí krásou či nápaditostí. Stále tu existuje možnost objevit...

Kdybych měla na své zahradě místo na jediný ovocný strom, vybrala bych si Jaderničku moravskou. Tato stará, typicky moravská odrůda se žlutými jablíčky je prostě poklad.

Jen těžko dokážu vyjádřit, jak moc jsem toužila mít svůj vlastní pozemek. Zahradnickou teorii už jsem měla v malíčku, jen mít kde to všechno vyzkoušet. Když měla naše dcerka rok, podařilo se nám získat hektar holého pole, a to třicet kilometrů od našeho bydliště.

Blíží se druhá adventní neděle a já jdu konečně sázet svůj další zkušební záhon. Sem cíleně vysazuji jen méně známé druhy či odrůdy květin, se kterými se chci seznámit důkladněji.

Když chce člověk zaměstnat své mozkové závity kvalitní činností, stačí si pořídit velký pozemek a sám si ho kompletně navrhnout. Nejlépe podle principů permakultury. To je hnedka o zábavu postaráno.

Jsem majitelkou drobného, lehkého těla. Objem mé svalové hmoty je velmi podprůměrný. Tohle tělo očividně nebylo designováno na těžkou práci a vysokou výkonnost. I tak si ale vesele zakládám velkou ekozahradu.

K třešním cítím velkou náklonnost. Mám pocit, že jsou to takové laskavé rodinné stromy. Působí na mě jako hodné, přívětivé mateřské bytosti, které s rozpřáhnutou náručí k sobě zvou děti: "Jen pojďte, klidně si na mě i vylezte a pochutnejte si na mých třešních. Můžete se i pohoupat na větvích, jestli si potřebujete zablbnout." Cítím z nich...

Když se člověk zabývá permakulturou, cítí skoro až posvátnou povinnost živit se přes zimu z velké části krásnými oranžovými dýněmi. To byl i můj plán.

Téma zahrad a rostlinstva vůbec je už přinejmenším dvacet let podstatnou součástí mé existence. Není tedy divu, že se občas dostane i do mých snů. Tak jako dnes.

Mým velkým snem bylo, aby naše děti vyrůstaly v přírodní zahradě. Aby byly obklopeny stromy, kvetoucími keři, přírodní krásou, kypícím životem, mnoha odstíny zelené, vůněmi a všemožnými zdravými dobrotami. Chtěli jsme jim s manželem dopřát to nejlepší.